You are here: Home Pravěk Pravěké příhody z Bořně [1]
Document Actions

Pravěké příhody z Bořně [1]

Bořeň byla zimní útulnou pro pískaře a zároveň přípravou na Tatry. Dnes se jezdí za teplem do Francie a Středomoří a Tatry jsou dražší než Alpy.

P1010167.JPG

7. listopadu 1981

S Jindrou a Olinou jsme měli domluveno, že pojedeme do Tisý. Ráno v 5:50 se scházím s Karlem, na zastávce v Novosedlicích a vyrážíme kozinou do Libouchce. Sedíme v houpáku zády po směru jízdy a čučíme krz špinavá oblá okna na ubíhající koleje. Známe tu každý pražec, tímhle spojem jsme jezdili na průmku. Na vexlích vlečky do šroubárny se vagon rozhoupal a otevřely se nezajištěné dveře. Průvan nám vmetl do tváří spadané listí a drobné kapky začínajícího deště. Vstal jsem a kopancem zavřel plandající křídlo dveří a zapřel je báglem.

- Jedeme na blbou stranu, povídá Karel. Večer mi volal Márty, že přijel z vojny Pytlík a že budou na Bořni.

V Libouchci pršelo se sněhem, přeběhli jsme perón a zalezli do čekárny. Za tři čtvrtě hodiny bylo slyšet z kanceláře nastavování návěstí a přijel motorák od Děčína. Holky nikde. Současně s hvizdem výpravčího, se na sebe s Karlem podíváme a běžíme do rozevřených středních dveří vlečňáku, odkud bágly vystrkujeme průvodčího. Usazujeme se u roztopených kamen a nasupený ajznboňák přichází obnovit vážnost svého stavu. Režijka v Karlových rukou však udělala své a průvodčí si přisedá, aby se taky ohřál.

- Kam s těma baťochama v týhle sibérii?

- Bílina – Kyselka, přes Oldřichov!

Obešli jsme celou Bořeň a nikoho nenašli. Doplahočili jsme se až těsně pod vrchol, tam kde se stezka otáčí nad východním kuloárem a sledovali dvojici, která se pomocí skob a dřevěných klínů probíjela v žebříčcích převislou stěnou na temeno pilíře hluboko pod námi. Koukali jsme na to s otevřenou papulou, jako když přijede na vesnici cirkus, na zimu jsme úplně zapomněli. Zvlášť rozhoupaný ověšený druholezec při tahání klínů ze spáry a zpívání dotloukané skoby, to se na písku nezažije!

Najednou zaslechneme v poryvu větru známé jódlování – Hemeróóóýýýýýíííííííííídyy! Jde to z vrcholu! Tam na lavičce dopíjejí čutoru s burčákem Pytlík, Poupič a dlouhán Vláďa Tůma.

- Zobáci, co tu děláte?, zkouší na nás vojenský móresy Pytlík. Márty bafá čibuk, je zachumlanej v nově ušitejch červenejch larysákách, hlavu má ovázanou pirátským šátkem a do ksichtu nám svítí jak horník lampou na helmě.

- Co to máš, tys fáral na šachtě, plníš závazek k VŘSR?

- Volové, to je čelovka PETZL, halogen, volové, to je čerstvej kapitalistickej vynález! (Lokomotiva Děčín pořádala družební zájezd do Chamonix a účastníci přijeli napakovaný nevídaným kvalitním matrošem).

- Pytliku, ale budem ještě lézt, ne?

- Tovížejó! Tady máte Mártyho matroš. My jsme už dost dehydrovaný a musíme doplnit tekutiny.

- Totálně vyšťavený!, škyt Tůmič.

Sešli jsme dolů k Levému jižnímu pilíři a Pytlík ukázal na výrazný kout.

- Paternoster, to si dejte!

Pro mě s Karlem to byly předčasný vánoce, poprvé, co spolu lezem, máme dostatek matroše a nemusíme lézt ve skrytu buše na hasičskejch karabinách. Navlík jsem se do Pytlíkovýho postroje zn. Libero, v něčem podobným mě máma kšírovala do kočáru a nacvakal na sebe propriety jako kladivo, šťouradlo a žebříčky. I Karel se s gustem prohrabuje hromadou skob, klínů a karabin. S posvátnou úctou se navazujem na oranžovo-modrej halbzajl Edelrid. Jsme vystrojený jak na Eiger, zvoní a cinká to na nás jak sáňky Samoběžky. Na stávajícím štandu si můžeme dovolit přidat svoji skobu a provázat jištění smyčkou, takhle metodicky dokonale jištěný, jsme ještě nelezli!

Karel dolejzá k první skobě, cvaká modrý, zavěšuje žebříček se třema špriclema a stoupá na nejvyšší příčku. Pomáhám mu tahem lana, aby měl volný ruce a mohl zatlouct další skobu. Dotloukaná skoba zpívá óv-čá-cí. Cvaká oranžový, já mu teď taky pomáhám na oranžovým fousu. Jde to, akorát si moc nezalezeš, zato nadřeš.

- Chlapiky, jdeme na škopek, voni to umí, schovává ve váčku Martin fajku. Trojice mizí na cestě k chatě, zůstáváme na pilíři sami. Horní část koutu je převislá a opora v žebříčcích, když nohy nejsou rozepřeny o skálu je mnohem labilnější, to je teprv mazec. Zaplať Pámbů je to jen jedna lanová dýlka.

Teď nastupuju já, musím vytloukat naše skoby, aby nebyl řev, že jsme tu něco nechali. Teď teprv zjišťuju, že to, co vypadá ze země samozřejmě, je ve skutečnosti neskutečná makačka. Člověk sebou hází jak ryba v síti, sice nemůže spadnout, ale nemůže si nikde pohovět. Zlatej pískovec!!! Schoulenej na bobku, kladivo se pode mnou splihle houpá, odpočívám na posledních špriclích. Karel netrpělivě škube lanem, chce si povídat v teple s Pytlošem a ne mrznout na ztemnělé Bořni.

- Já tu hákovačku jebu! Máme tam eště naše skoby?

- Ne, nahoru už je to samej erár!

Věším si všechno na sebe a beru kout na sokola, za chvíli jsem u Karla.

- To byla brigáda a né lezení! Podáváme si ruce nahoře.

P1010165.JPG

Jen jsme na chatě vlezli do lokálu, zamžily se nám oboum brejle, stejně tam bylo nahuleno, že nebylo nic vidět. Bylo slyšet řev a třískot sklenic. Míra Pořádek vybaloval z fusaku basu, Márty byl vyklopenej na židli v rohu a s nohama na stole, čepicí do týla, v jedný ruce fajfku, druhou mířil malíčkem a ukazovákem do protějšího rohu, kde seděli místní ochránci přírody a řval:

- Pošlapu ti všechny tařice, parohááči!

- Rozřežu ti špagát, ty chuligáne!

- Na souši i na moři, porazíme agresoři!

Chatař měl hubu od ucha k uchu, roztáčel pívo, běhal s tlačenkou a utopencema, co chvíli si utíral čelo do utěrky, s kterou sjížděl stoly i sklo. U sraženejch stolů už sedělo celý děčínský komando, baviči Pořádek&Poupa, Vláďové Pelc a Tůma, Pytlík Vostřel a další borci. Když Míra naladil basu a kytarista spustil: Urožáj byl vělikánskyj, ješčó boľše, čem amerikánskyj, přidala se k nám parta lezců z Ústí a i ochranáři pochopili, že dnes půjdou domů pozdějc. Rozjela se dařenka o jaké jsem čítal v rodokapsech a trampských povídkách ze Sázavy i na střelbu málem došlo.

Stojíme s Pytlíkem rozkročený na pešunku panelový plochy před chatou a kropíme roští pod námi, nad hlavou nám na Velkým voze sviští horolezeckej Pámbíček, máme zakloněný hlavy, za zády masu nejlepšího znělce na světě a nic nám nechybí. Tmu proříznou světla v serpentině pod námi.

- Žigul, to jsou fízlové! Nemám povolenej civil! Pytlík mizí do stínu za dřevěnou šupnu. Místo esenbáků ale z auta leze asi osm chánovskejch řízků a hřebenama si projížděj napomádovaný vlasy. Jejich kápo má sebou mladičkou cikánečku, která dohání léta žvejkačkou a tvrďáckým přízvukem. Na první pohled je jasný, že choděj moc do kina, kožená bundojta, špičatá botojta, kebule jak Honza Travojta!

- Ty, ne, to není dyskoteka?

- Ne, to sou živý muzikanti, ale Dýp Párpl umí.

- Ty, dylyna, chceš kudlu do břycha? Nedělej si kozy!

- Ti řykam, nechoď do Šanova, ne! Bracha chodil do boxu! Bol tam dvakrát, prihlasiť a odhlasiť! Pytlík vystupuje vysmátej z úkrytu, ohníčky v očích pohasínaj.

Travoltové zabrali stůl opuštěnej ochranářema a po pár pivech se přidávají ke zpěvu. Pak si půjčujou kytaru a hrají Býtls a písničky z Pomády. Zpívají fonetickou angličtinou, maj to náramně naposlouchaný a je to paráda. Zavíračka se nekoná, zevnitř dveří je klíč, jsme ubytovaný na palandách v patře (16,- Kčs/os/noc pozn. překladatele).

Rozjetou pařbu utne řev před chatou, travolťáci se sápou na Tomáše, nejmladšího z nás, kterýmu nebylo eště osumnáct. Míra Pořádek, největší chlap na Bořni, zavelel:

- Horolezci se perou! Vyndejte karabiny!

Vybíháme ven, každej v pěsti navlečenou štubajku, obkličujem zmítající se těla, Tomáš je vespod, ale cikáni ho pouští.

- Co se děje?

- Znásylnil naši ženu!

- Jéééééééééééééééééé! Řveme, až se z Bořně sype kamení.

- Jak to bylo? Vyšetřuje Míra.

- Nevim, udělalo se mi blbě a šel jsem se vyblejt na pešunk.

- Znásylnil, Monyku!

- Co si tam dělala, sama?

- Já sem byla dole v křoví na bobku!

- Takže neznásilnil, ale poblil! Di se umejt. A vy indiáni, jděte do prdele!

- Zavoláme polycajti! To bylo znásylnění!

- Tak zavolejte, my deme na pivo. Ukončil Míra diskuzi.

Velkej Travolta nechtěl ztratit glanc před partou a vymohl si na hostinským zavolat z výčepu. Míra se opět chopil velení:

- Tomáš na pokoj, zalézt do spacáku, Pytloš taky a vodevři vokno, ať můžeš utíkat. Ostatní stoly na svá místa a kdo není zapsanej v knize hostí, zapsat a všichni připravit občanky a držet huby.

Serpentinou na Bořeň vystoupal dneska v noci druhej žigul, tenhle ale měl modrej maják, a na dveřích napsáno, kde je Volant a kde je to Bez volantu. Do lokálu vešel pupkatej nadpraporčík s pobočníkem, kterej se včera začal holit a měl pořezanou hubu.

- Ááááá, známé firmy, tak co to bude dneska?

- Znásylnili Monyku, soudruhu!

- Tuhle žabku? Kolik ti je? Mladej zkontroluj, jestli jsou všichni zapsaný.

- Osumnáct!

- Tebe sem se neptal, pocem a ukaž mi občanský průkaz!

- Já ho eště nemám!

- Hmm, a kdo tě znásilnil? Je tady?

- Nevím.

- A znásilnil tě vůbec někdo, jestli nebudeš vypovídat, tak tě vodvezem do Kostomlat a tam to doktor zjistí!

- Né do Kostomlat, né, to by mě tata zabil!

- Tak jak to bylo?

- Když já se stydím…  a zbytek zašeptala nadpraporčíkovi do ucha.

- Seděj ty občanky?

- Ano, soudruhu nadpraporčíku, do jednoho. Je to zájezd horolezeckého oddílu Lokomotiva Děčín, vedoucí zájezdu Miroslav Pořádek.

- Zapsal sis to? Tak zbal tu žábu, odvezem jí mamince, a vás vy holomci, jestli se mi dostanete do rukou dřív než za rok, zavřu až…. No to už stejně ste!

Za esenbáky zaklaply dveře, v lokále bylo ticho jak v kostele a od otevíranýho žigulíka bylo slyšet nadpraporčíka:

- Vidíš mladej, takhle to dopadá, když se sere s cikánama na jednu hromadu.

 

19. dubna 2009

Jedeme se ženou a Barčou courat po žebříkách na Schrammsteiny, v Labáku na mostku přes potok, co teče od Vojtěcha, tam, co má památníček Míra Pořádek, jako vždycky zatroubím.

- Tati, proč troubíš?

- Vídíš, támhle za řekou je svatej, tatínek ho pro štěstí zdraví, parníky tam taky houkají, že jó tatínku?

- Jasně, holky!

 P1010166.JPG

Miroslav Pořádek *1958  1982

by Josef Novotný last modified 2009-04-22 13:25

První pravěká vlašťovka

Posted by Orbisat 2009-04-22 13:53

Tuze pěkné je to, Josefe. A takové politicky nekorektní, jako život sám. Díky! Doufám jen, že nám k té historii přistupuješ zodpovědně, že je to z větší části čistá pravda a jen trochu fikce :-)

Jen připomínám, že Pepik pro náš web připravil i sekci Historie oddílu, kde je taky pár hezkých perliček a fotografií z minulosti.


Literární okénko

Posted by Fáberaat 2009-04-22 15:31
Opět skvěle napsané!!! Paráda.
A co kdyby jsme ten Pravěk nahradili Literárním okénkem. On sem stejně nikdo jiný než Pepik psát nebude a takhle nebude mít svázané ruce s nutným tématem o lezení. Ale vlastně to stejně nemá. Viz Ze života druholezce (3 díl).

Pravda, nic než pravda :-)

Posted by Josef Novotnýat 2009-04-22 21:14
Já to doluju ze starejch cancáků, tak ty vzdechy o lásce k Jindře a lezecký cíle a touhy musím vynechávat, aby jste si nemysleli, že jsem už úplně senilní. Snažím se do toho dostat tu dobu, kdy se ze štandu nevolalo mobilem a lokomotivám a lodím se kouřilo z komínů. Příště už budou i fotky. Doufám, že to nebude trvat zas půl roku.

P.S.

Posted by Josef Novotnýat 2009-04-22 21:21
Ta karikatura lezoucího biskupa je překreslená do cancáku podle autentického obrázku z titulní strany vrcholové knihy umístěné na konci komína hřebenovky na Biskupskou stolici.

Skvostný povídání

Posted by Houbaat 2009-04-23 06:02
Josefe, díky, fakt nádhera. Sepiš to všechno a vydej knižně, to za to stojí!

(Dnes se budu poněkud obtížněji vracet do reality. Já normálně i cejtil tu vůni toho Edelridu, fakt..)

Pepovi

Posted by Honza vojtaat 2009-05-20 07:45
Pepo ,přestaň dělat stavaře a dej se na literáta. Fakt dobrý.
Jen jedna maličkost. Maminka Zdenka Vostřela se jmenovala za svobodna Pitliková. A odtud Pitlik. Ve škole by jsme dostali kouli za "Y" ale fakt to měkký tam patří.
vojtič


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System