You are here: Home Metodika Základy jištění
Document Actions

Metodika

Základy jištění

Cesty do hor a skal jsou mezi lidmi stále oblíbenějšími. Asi i pro ten útěk z každodenního shonu, ale hlavně pro romantický pocit sounáležitosti s přírodou. Pro ty více sportovně založené to často bývá i důvod dokázat něco, co druzí neumí nebo nezvládají. Mám na mysli především to klasické horolezectví, to co si většina lidí představí, když se řekne horolezec. Je to borec, který se s pomocí lana sápe na kopec. Ty laické pohledy bývají až neuvěřitelné, ale i mezi „opravdovými“ horolezci bývají často k vidění chyby. Proto tu je metodika, která by měla dopomoci se vyvarovat chybám. Ty vedou často ke zraněním, ale i ke smrti. Tato níže uvedená moudra nejsou z mé hlavy, je to sestaveno a různě doplněno z dostupných materiálů zaměřených zejména na základní bezpečnostní pravidla (dovednosti, komunikaci a postupy jištění) při pohybu na umělé lezecké stěně, ve sportovních a tradičních skalních terénech.

Umělá stěna

Vzhledem k rozšíření umělých lezeckých stěn je právě toto horolezecké odvětví místem seznámení s lezením a základní dovedností. V poslední době také přibývá odjištěných terénů ve sportovních skalních oblastech a popularity nabývají i více délkové odjištěné skalní cesty.

Nejprve začínáme lézt s horním lanem a až po získání základních návyků jištění a vlastního lezeckého pohybu, začneme lézt se spodním jištěním.
Výhodou lezení s horním lanem, Top Rope – TR, je vysoké snížení rizika za předpokladu dodržení základních bezpečnostních pravidel. Horní jištění je dvojího typu. Buď jistič sedí na vrcholu a přes jistící pomůcku dobírá lezce (na umělkách se nevyskytuje), nebo je lano na vrcholu vedeno přes vratný bod a jistič zajišťuje lezce ze země. Na umělé stěně využíváme převážně TR jištění ze země přes vratný bod.
Lano při horním jištění přes vratný bod, má být vždy v bodě o minimální nosnosti 22 kN a mělo by být vedeno přes ocelové oko nebo ve dvou nezávislých karabinách, tak aby při spouštění docházelo k co nejmenšímu tření lana a stěny.
Při lezení na prvním, neboli při lezení se spodním jištěním, lezec propíná lano do jistících bodů pomocí expresek. V případě pádu nad jištěním padá vždy vzdálenost od jištění x 2, plus dotažení volného lana a jeho průtah v jistícím řetězci.

První činností související s jistící technikou, s níž je nezbytné se seznámit je navázání na sedací úvaz. Nejprve je nezbytné se správně obléci do bezpečnostního postroje, úvazku, a zapnutí všech spon. Při správném dotažení vložíme mezi pas a popruh úvazku záprstí velmi těsně, mezi nohu a nohavičky tři až čtyři prsty.

Metodicky správné navázání na sedací, nebo-li bederní úvazek je za použití dvojitého osmičkového uzlu. Je celá řada jiných způsobů, ale tento je nejbezpečnější z důvodu výborné optické kontroly. Volný konec lana by měl být dlouhý minimálně 10 cm a současně by neměl přesahovat 20 cm. Na laně by měli být navázáni vždy oba partneři, případně by měl být volný konec lana zajištěn uzlem proti projetí jistící pomůckou. 

Dalším krokem je založení jistící pomůcky a správné jištění. Před začátkem lezení bychom měli vždy provést partnerskou kontrolu! Tedy zkontrolovat zapnutí všech přezek na spolulezcově sedacím úvazku, navázání i založení jištění. U jistící pomůcky nás vždy zajímá správnost vedení lana jistící pomůckou odpovídající pokynům výrobce, umístění HMS karabiny s pojistkou zámku spojující pomůcku a sedací úvaz výhradně do centrálního oka úvazu a zajištění pojistky zámku HMS karabiny. Pro úspěšný a bezpečný výstup je zapotřebí odpovídající komunikace. Měla by být vždy srozumitelná a stručná.

Při lezení od spodu se nám na umělé stěně přidá několik dalších základních dovedností. Tou první je správné zapínání a propínání jistících bodů, tou druhou potom zvládnutí bezpečného dynamického jištění. Lano správně směřuje vždy od stěny k prvolezci. Nepřípustné je vedení lana směrem ke stěně pro velmi vysoké riziko vycvaknutí lana z karabiny, nebo expresky z borháku. 

Druhou základní dovedností je zvládnutí bezpečného, tedy dynamického jištění partnera, prvolezce. Dynamickým jištěním prvolezce rozumíme prodloužení brzdné dráhy pádu, prokluz lana jistící pomůckou, a tedy menší rázové zatížení lezce i vlastních jistících bodů. Toto prodloužení brzdné dráhy snižuje intenzitu zatížení na jistící bod a intenzitu zatížení těla lezce. Část pádové energie vždy pohltí dynamické jistící lano, ale zejména při pádech s malou délkou aktivního lana (umělá stěna) je změkčení pádu zajištěno prodloužením brzdné dráhy – dynamickým jištěním. 

Při zachytávání pádu dochází v jistícím řetězci ke vzniku rázové síly. Tato síla je nejvyšší právě v okamžiku úplného zastavení pádu. K velikosti rázové síly vždy hovoří několik faktorů. Vlastnosti lana, hmotnost lezce, způsob jištění a délka pádu. Z fyziky je asi všem jasné, že když nepozornému jističi hupsne z pěti metru do lana 100 kilový chlapík a jistič ho vezme natvrdo, bude z pádové energie i vysoká rázová síla. Česky to je pěkná řacha pro jistící bod, lano a i pro lezce samotného. Naším cílem je, aby tato síla byla vždy co nejnižší!

Sportovní skály

Pokud jsme zvládli základy lezení na stěně, vedou zpravidla naše další kroky do skal. Naštěstí v poslední době hodně přibývá dobře odjištěných terénů ve sportovních skalách, které se příliš neliší kvalitou jištění od umělých stěn. Terény zpravidla nevyžadují dobírání na vrcholu a závěr cesty je osazen jistícím bodem pro spuštění, nebo slanění.
Jak bylo uvedeno a vysvětleno už v úvodu, lezec v roli prvolezce v případě pádu padá až pod nejbližší jistící bod. Lezci tak hrozí určité riziko vždy. A proto bychom se je měli pomocí dalších bezpečnostních prvků snížit. 

Bezpečné vybavení. Základem bezpečnosti mimo umělou stěnu je používání horolezecké přilby a zejména u začátečníků kombinace sedacího a prsního úvazku, který zabrání při pádu přetočení hlavou dolů. Bohužel v praxi většina lezců začátečníků dává přednost lezeckému komfortu, před bezpečností a leze pouze v sedacím úvazku.


Navázání. Při použití kombinovaného úvazku máme dva možné způsoby navázání. Přímo na lano, nebo pomocí centrální "Alpské smyčky".

 

Přímo na lano se nejvhodněji navazujeme pomocí propíchnutého vůdcovského uzlu. Dostatečně daleko asi (1m) uvážeme na laně oko, provlékneme oky bederního úvazku a oko na laně propíchneme a dokončíme vůdcovské uzel. Ještě neutahujeme. Pokračujeme do ok na prsním úvazku a zpět do středu již hotového vůdcovského uzlu. Za jeden z pramenů uvážeme jednoduchý uzel a dotáhneme.

 

Alpskou smyčkou se navazujeme též pomocí vůdcovského uzlu. Popruh dlouhý cca 150 cm.  min. nosnosti 15 kN (tři proužky) provlečeme oky sedáku. Asi v úrovni pupíku uvážeme vůdcovský uzel. Dva volné konce popruhu protáhneme oky prsního úvazku a svážeme stejnosměrným vůdcovským uzlem. Na jistící lano se vážeme pomocí dvojitého osmičkového uzlu přes středový uzel. Dbejte na to, aby vaše tělo po zavěšení svíralo úhel asi 70°. Nesmíte vodorovně ležet (prsák k ničemu) a v žádném případě svisle viset (sedák k ničemu). Takto vám zbývá něco málo desítek minut života.

 

Kontrola a komunikace. Před zahájením lezení se věnujeme partnerské kontrole zaměřené na správně založenou jistící pomůcku, navázání prvolezce a zajištění volného konce lana proti projetí při spouštění. Podle zkušeností a stavu zajištěnosti terénu můžeme prvolezce ze země jistit přes jistítko na těle tak, jako jsme zvyklí z umělé stěny. Je-li však v dosahu osazen dobírací nebo jistící bod, preferujeme jištění z tohoto bodu. Je to vhodnější z důvodu případné záchrany spolulezce.

Velmi důležitá je komunikace. Vzhledem ke spouštění prvolezce zpět na zem přes vratný bod se neliší od komunikace na umělé stěně.

Slanění a spouštění. Další nové dovednosti jsou nezbytné zejména při zakončení cesty. Pokud druholezec poleze cestu za námi na TR, nikdy nenecháváme ve vratném bodě jednu expresku, ale vždy dáme minimálně jednu zámkovou karabinu, dvě expresky stejné délky zámky proti sobě, nebo dvě karabiny s pojistkou zámku proti sobě. Správně umístěný vratný bod pro jištění TR je vždy ve dvou nezávislých jistících bodech. Nikdy bychom neměli nechávat pro TR lano přímo v borháku, nebo kruhu, protože to zpravidla vede k výraznějšímu opotřebovávání jistícího bodu a zpravidla dochází i k většímu opotřebování lana o skalní povrch. Na měkkých horninách (pískovec) není použití TR jištění přes vratný bod vhodné, protože dochází k výraznému oděru skalního povrchu a jeho destrukci.

V případě, že se cestu rozhodneme po vylezení opustit, máme opět několik možností. Zejména v populárních oblastech se můžeme setkat s tzv. „prasečími ocásky“. Po nasazení lana je možné okamžité spuštění lezce. Tyto jistící body by však nikdy neměli být bez pojištění použity pro TR, nebo jako postupové jištění!!! Nejoptimálnější řešení pro zakončení cesty jsou dva jistící body spojené řetězem a osazené fixovanou karabinou pro spuštění.
V našich oblastech je zpravidla jako horní bod jeden velký borhák nebo slaňovací kruh o nosnosti 22 kN. V tomto případě je možné pracovat při zřizování bodu pro jištění TR, nebo přípravy spuštění.
Pokud zakončujeme cestu v takovém bodě, můžeme se buď provázat a nechat spustit, nebo připravit si slanění a slanit. Spuštění je zpravidla rychlejší a praktičtější pokud vycvakáváme cestou dolů postupová jištění. Slanění je šetrnější ke slaňovacímu bodu, skále i lanu.


U slanění je nezbytné věnovat pozornost několika rizikům.

Jistič zcela ruší jištění a lezec tak musí naprosto bezchybně provést sebezajištění. Lezec se odvazuje z lana – pozor na riziko ztráty lana při přípravě slanění!  Slanění vždy připravujeme do fixního jistícího bodu (kruh, borhák, maillon v jistícím prostředku) a nikoli do karabiny sebezajištění nebo jištění. Před odstraněním sebezajištění se lezec přesvědčí o správnosti založení slanění a také, zda oba konce slaňovacího lana dosahují až na zem.

Při slaňování je vždy velmi vhodné používat k sebezajištění pomoc prusíkového uzlu umístěného pod jistící pomůckou. Slaňovací pomůcku umisťujeme do oka na odsedávací smyčce, které je zhruba v 1/3 délky smyčky od sedacího úvazku. Zajišťovací prusík (nejvhodnější Francouzský) do centrálního oka úvazku pod závěs odsedávací smyčky.

Pokud je jistící bod až na vrcholu nad hranou stěny, nikdy se nenecháváme spouštět lanem přes hranu, ale zřídíme jistící stanoviště a dobereme druholezce k sobě na vrchol. Po té společně slaníme ze slaňovacího bodu pod hranou stěny nebo sestoupíme sestupovou cestou. Jistící stanoviště můžeme zřídit v jednom bodě, pouze pokud jeho nosnost přesahuje 22 kN (certifikovaný nýt, borhák, kruh).

Jištění druholezce z vrchu. Pro dobrání na vrcholu preferujeme dva základní způsoby, které vycházejí z techniky přímého jištění s jistícím stanovištěm. Prvním způsobem je tzv. „přímá metoda jistícího stanoviště“. Jistící bod je v dosahu hrany stěny a při zajištění pomocí odsedávací smyčky v tomto bodě máme přehled o tom co se děje ve stěně pod námi. Jistící pomůcka je umístěna přímo v jistícím bodě zcela nezávisle na sebezajištění jističe.

Pokud se jistící bod nachází dále od hrany stěny, mimo dosah odsedávací smyčky,  je výhodné využití metody „mimoúrovňového jistícího stanoviště“. Zde máme dvě základní řešení. První je jednodušší, ale po umístění sebejistícího lodního uzlu v jistícím bodě náročnější měnit délku sebezajištění. Druhý způsob využívá v jistícím bodě umístění polovičního lodního uzlu a umožňuje tak přesné vyladění délky sebezajištění podle potřeby.

Při dobírání na vrcholu je velmi důležitá komunikace. Současně je potřeba si uvědomit, že nemusíme být na skalách sami a proto by komunikace měla být stručná a zejména adresná. Tedy spolu s povelem oslovujte svého spolulezce i jménem.

 

Tradiční skály – jednodélkové.

Tradičním lezením, rozumíme horolezectví v takových terénech, které vyžadují zakládání vlastního postupového jištění  a problematika výstupů není založena jen na úrovni fyzické kondice, ale je často náročná i na psychiku v případech kdy hrozí dlouhé pády do ne příliš kvalitního jištění. Typickým příkladem jsou tradiční terény Britských ostrovů, nebo klasické pískovcové výstupy. V tradičních terénech Velké Británie se nepoužívají žádné fixní jistící prostředky a veškeré jištění (vklíněnce, frendy) se zakládají. Na pískovci se jako fixní jištění vyskytují kruhy, ty jsou však ve značných vzdálenostech a ani jejich přítomnost často nevylučuje možný pád až na zem. K dojištění se používají smyčky, které se zakládají do skalních útvarů. 

Druhy a použití vklíněnců.  Mimo extrémních výstupů a výstupů v zimním terénu se dnes již nepoužívá skob, jejich opakovaným zatloukáním a vytloukáním dochází k poškozování spár. Proto dnes skoby nahrazujeme zejména použitím vklíněnců pasivních (čoky, hexcentry), vklíněnců aktivních (abalaky, tricamy, frendy, camaloty) a smyček (vázaných a šitých).
Pasivní vklíněnce se svým tvarem zaklesnou do zúžení ve skalních spárách. Jejich nevýhodou je zejména u malých velikostí schopnost vyvinout až sedminásobek zatížení do stěn spáry. Proto vždy zvažujeme jejich použití, zejména v rozbité skále.

 

Nejčastěji používaným typem aktivního vklíněnce jsou frendy. Dnes se frendy používají už více jak 30. let. Umožňují i zajištění ve spárách s rovnoběžnými stěnami. Dnešní velikosti umožňují použití ve spárách o šíři 5 do 300 mm.
U frendů musíme dbát vždy na správné založení. Pokud je frend příliš rozevřený může se při zatížení přetočit, pokus je příliš stažený nezafungují hlavy optimálně a frend může po zatížení vyklouznout. Nejoptimálnější držení je mezi 1/3 a 2/3 stažení hlav.

 

Použití smyček. Zejména na pískovci, ale samozřejmě i na dalších horninách, je velmi praktické a rychlé používání smyček. Smyčky můžeme použít jako jistící bod trojím způsobem. Prvním způsobem je založení uzlu na smyčce do zúžení skalní spáry. Uzel zde v tomto případě funguje jako vklíněnec. Smyčka je však měkčí a nemá pravidelný klínový tvar. Výsledkem je nižší zatížení na stěny spáry. Vklíněné smyčky jsou proto v měkkých horninách (pískovec) a v rozlámané skále zpravidla kvalitnějším jistícím bodem než vklíněnec. Druhým způsobem použití smyček je jejich provlečení nebo provázání otvorem v hornině, případně kolem kamene vklíněného do spáry. Takovému skalnímu tvaru říkáme „hodiny“. Do hodin můžeme provléct buď šitou smyčku a sepnout její konce karabinou nebo můžeme vyvázat některou z volných smyček. Protože uzel vážeme většinou jednou rukou, používáme zpravidla uzel vůdcovský. Volné konce u svázání by měly být alespoň 20 x průměr smyčky (ploché 5 x). Pokud to je možné, uzel umístíme dovnitř do prostoru dutiny. Smyčku vždy necháváme v hodinách volně, tak aby se zatížení rozkládalo do spodní nejsilnější části hodin. Poslední variantou použití je zavěšení smyčky na hrot nebo ovázání kyzu. Pokud to je možné, upřednostňujeme volné zavěšení smyčky. Pokud potřebujeme zajistit, aby se smyčka nesesmekla, můžeme použít vyvázání pomocí „kouzelnického uzlu“.

  
 

Štand. Pokud po dolezení cesty na vrchol není osazen fixní jistící bod o nosnosti 22 kN, musíme jistící stanoviště vytvořit. Zpravidla jej tvoří vždy dva založené jistící prostředky spojené vývazem s vůdcovským uzlem, nebo smyčkou s překrutem.
Rychlejší je použití smyčky s překrutem a je možné je vytvořit i z kratší smyčky (60 cm), ale nevýhodou je větší nárůst rázové síly v případě vytržení jednoho z bodů. Navíc veškeré manipulace provádíme přes jednu zajištěnou centrální karabinu.
U spojení vůdcovským uzlem potřebujeme delší smyčky (80 cm nebo lépe 120 cm). Na smyčce nám však vznikne manipulačně pohodlné centrální oko. Oproti překrutu není zcela přesné rozložení síly do obou bodů. V případě vytržení jednoho z bodů je ale nárůst rázové síly téměř nulový.

 

Jistící stanoviště pro dobrání spolulezce můžeme vytvořit i z jednoho bodu pokud je dostatečně masívní a důvěryhodný a zjevně má nosnost přes 22 kN. Za takový bod považujeme zdravý strom o průměru kmene alespoň 15 cm nebo masivní skalní hrot.


Vícedélkové sportovní lezení

V poslední době velmi populární forma lezení, kdy řada původně tradicionalistických směrů byla přenýtována a dojištěna fixními jistícími prostředky. Jedná se o lezení, které je určitým mezi stupněm mezi sportovním lezením a lezením v horách, nebo delších cestách s tradičním jištěním.
Asi první odlišností proti sportovnímu jedno délkovému lezení je používání dvou lan, nejlépe dvojčat. Zejména pro snadnou manipulaci při cvakání nýtů (shodná s plným lanem), nízké váze a současně výhodám dvou lan. Tedy menší pravděpodobnosti přeseknutí lana při pádu přes hranu a zejména možnost slanění na plnou délku lan. Optimální délkou lan je 60 m.

 

Na dvojčata a poloviční lana se navazujeme vždy na jeden a pak na druhý pramen zvlášť. Vhodné je použití kombinovaného úvazku a použití ochranné přilby takřka poviností. Další odlišnost spočívá v komunikaci, která musí být ještě přesnější než u sportovního lezení, neboť oba partneři se nacházejí ve stěně a mnohdy na sebe nevidí. Je dobré si dohodnout i nějaké signály. Velmi důležité je hlášení o volném lanu od jističe, zpravidla prvolezci hlásíme polovinu lanové délky a poté 5 m od konce. U zajištěných vícedélkových cest jsou délky jednotlivých lezeckých délek zpravidla zaznačeny v nákresu a zpravidla nepřesahují 50 m. Jistící stanoviště jsou osazena většinou dvěma borháky, nebo nýty. Pro snadnější manipulaci na jistících stanovištích používáme odsedávací smyčku, která slouží především pro rychlé zajištění na stanovišti, nebo při slaňování.

Po dolezení na jistící stanoviště propneme odsedávací smyčku, nýty spojíme a vyvážeme vůdcovský uzel, který vytvoří centrální oko stanoviště. Přes toto oko budeme provádět veškeré další manipulace včetně nezávislého zajištění lanem a založení jistící pomůcky pro dobrání druholezce nebo k jištění prvolezce.

U vyvazování jistícího stanoviště pomocí vůdcovského uzlu musíme dbát zejména na úhel, který svírají závěsy bodů na tah dolů. Optimální úhel je do 60 stupňů. Každý z bodů nese cca 50% zatížení. Při 90 stupních se začíná zatížení každého z bodů rovnat celkovému zatížení. Pokud je úhel větší než 120 stupňů nebo body zatížíme obvodově (silový trojúhelník) zatížení jednotlivých bodů může výrazně překročit původní zatížení stanoviště!!!

Bohužel zvláště v našich krajích je i ve vícedélkových cestách poměrně oblíbeným zvykem stanoviště na jednom fixním bodě. V některých oblastech je stále jako jistící bod na stanovišti pouze jeden borhák nebo nýt. Pokud tento jistící bod má certifikovanou nosnost 22 kN nemusíme se obávat použít k jištění pouze tento jeden bod. Na pískovci je jištění v jednom kruhu samozřejmostí, standartní nosnost pískovcového kruhu je asi 40 kN.

Dobírané lano skládáme volně na krátko přes odsedávací smyčku, umožní nám to jeho bezproblémové odvíjení do další délky. Pořádek na štandu je základ bezpečnosti a i rychlého průstupu stěnou.

Druholezec se po příchodu na stanoviště zajistí odsedávací smyčkou, přebere si materiál a pokud jistíme pomocí HMS přímo začne odlézat. Pokud jistíme některou z univerzálních jistících pomůcek (vhodnější při práci s dvojitým lanem) je nezbytná úprava jištění.

Samostatnou kapitolou je sestup. Nejčastěji je prováděn slaněním cestou výstupu, která má jistící stanoviště pro slanění uzpůsobena. Slanění provádíme vždy se sebe jištěním, pomocí prusíku pod slaňovacím prostředkem. Konce lana zajištujeme buď pojistným uzlem  nebo v případě možnosti ztráty kontroly (zfouknutí konců větrem stranou a jejich zaseknutí) jejich připnutím na úvazek. Připnutím konců lana na úvazek máme stálou kontrolu délky zbývajícího lana a vylučujeme tak možnost „vyjetí“ z lan. Po dosažení spodního jistícího stanoviště se zajistíme odsedávací smyčkou a uvolníme lano pro spolulezce. Slaňovací pomůcku odstraníme z lana, prusik necháváme na laně až do příchodu spolulezce, lana tak máme stále pod kontrolou a spolulezec nemůže přejet stanoviště. Následně lana stáhneme a připravíme pro další slanění.

 

Neberte vše jako neměnné dogma. Skály a hory občas vyžadují improvizaci, variabilitu a rychlé řešení. Základ je být stále pozorný, používat hlavu a nemyslet si, že už všechno umím.

by Zdeněk „Fábera“ Němec last modified 2010-04-15 19:14

Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System