You are here: Home Členové Josef Novotný Ze života druholezce [02]
Navigation
 
Document Actions

Ze života druholezce [02]

Příběhy z prehistorie a historie oddílu

Pal vocuď

Hej koukej jít dál, nemáš důvod tu stát!
Takhle na mě ten pán, co stál na rohu, řval:
Ty, co maj' vlasy jako slečny,
ty sou pro nás moc nebezpečný,
znásilňujou naše ženy,
radši bych je viděl vykleštěný!

Pal vocuď hajzle! Pal vocuď hajzle!
Pal vocuď hajzle! Pal vocuď hajzle!

Sed' jsem si vo kus dál, přišlo na mě spaní.
Koukej vstávat a pal! Křičí na mě paní:
Ty, co nejsou voholený,
myslej že maj' všechno dovolený,
lžou a kradou jako straky,
tak jakýpak s nima porád fraky!

Pal vocuď hajzle...

Tak jsem do parku vlez, na lavičku si sed',
zavřu voči a hned stojí tu žlutej pes.
Voči má na mě vyvalený,
a zuby přitom vyceněný,
myslí si, že jsem jeho kost.
Tak, teď toho mám tak akorát dost!

Pal vocuď hajzle...

 

 

3. červenec 1977

Hurvínek s vlečňákem duní na mostě přes pekelský údolí, pastorek cvrká na ozubeným kole, hradlářce se házej kozy, jak točí klikou, když zvedá závory. Vzduch se tetelí, takže není vidět místo, kde se v polích koleje sbíhaj. Z pražců je cejtit karbolka a macešky vadnou v plechovejch truhlíkách tvaru tulipánu. Hvězda na štítu nádraží visí nakřivo.

Stojíme s bráchou v uhrabaným štěrku a rozhlížíme se, kudy do Země nikoho. Ta, o který psal Jaroslav Foglar, to nebude, ale proč území na jih od Zahrádek není na žádný dostupný mapě? Určitě se tam skrejvá nějaký tajemství!

Propustek v železničním náspu nás vyplivne na pěšinu mezi pole, jdeme na jih do neznáma. Po půlhodině přicházíme na úzkou asfaltku, která nás dovede na hráz velikýho rybníka. Jeho vody s hukotem mizí do hluboký skalní soutěsky. S poprsní zídky skáče do rybníka místní omladina, opodál má ve stínu zaparkováný svý fichtly, pincky a pařezy polepený samolepkama. Křik a cákání se nese nad hladinou, v níž se zrcadlí barokní kostel a fara.

V novým kultůráku se zastavíme na kofolu, sice se už půl roku holím, ale o pivo si ještě říct neumím. Proti nám, u stolu mezi dveřma na záchod a výčepem, mastěj desetníkovej mariáš hajnej s traktoristou v modrákách od šmíru a divnej týpek s vlasama ulízlejma za uši. Na věšáku za nima visí klobouk se sojčím peřím, zlomená kozlice, umaštěná rádiovka a kožená bunda se žlutou páskou PS VB na rukávě.

- Sedí na prdeli a troubí!, řekne hajnej. Buch!

- Máňo, dej nám sem ještě tři zelený, vykřikne traktorista. Bác!

- Už si tady viděla tydle kluky? Změří si nás pohledem pomocník. Plesk! Potvrdil barvu.

A je zle, bráchovi je teprv třináct a nemá občanku.

- Ty dou vod poledního vlaku, povídá hostinská.

- Mládencí, kampak máte namířeno s těma baťochama?, zeptal se nás člen pomocný stráže.

- Hlavně, aby ste mi nechrápali v lese, dal mu flek lesník, tudle mi jeden horolezec dojel na motorce až na vodárnu!

Tak, a spadla klec, to sme se moc daleko nedostali, teď nás pošlou šupem domů!

- Soudruhu, my máme rodiče na návštěvě v Dřevčicích u jednoho soudruha z Prahy a jdeme za nima. Nashledanou ... Čest práci!

To už brácha říkal tišeji před hospodou.

- Ty vole, brácha, ty umíš lhát, ty to někam dotáhneš! Jaký Dřevčice, kdes to vzal?

- Pohleď, bratře! A brácha mi ukazuje přes silnici na značku Dubá 15, Dřevčice 6.

Tohle Bratrstvo kočičí pracky nás nezastaví, musíme dál na jih. Jdeme po silnici, kam nás poslal ukazatel, je celá pokrytá kravincema, jezeďáci tudy honěj dobytek na pastvu. Míjíme samotu Kozlí Roh, její název je vypálenej na prkně nad vjezdem do stodoly. Připomíná nám bulharskej film, od kterýho nás táta vyhnal, že nemusíme ještě vidět všechno. Nevim, co má za problém, je to fakt dobrej film. Viděl sem ho na videu. Kámošův táta dělá maséra ligoušům, vlezli sme přes tribunu na stadion a okýnkem ze hřiště do takový místnosti s šikmým stropem, kde maj fotbalisti to video. U nás v ulici ho eště nemá ani Kolman a to jeho fotr je gynekolog a doma maj všechno a jeho máma nosí paruky.

Opouštíme silnici a údolím podél potoka jdeme pořád na jih. Ocitáme se v lese v údolí lemovaným skálama, potok kličkuje mezi olšema a křovím zarostlou loukou. U studánky, jejíž písčité dno se vaří silně vyvěrajícím pramenem si sundáme bágly a z čutor vylejváme teplou chlorovanou vodu a nabíráme přírodní. Osvěžený stoupáme do stráně ke skalám a pod nima jdeme, kam jinam, na jih.

Za chvíli přicházíme na místo, kde se dvě skalní stěny sbíhaj do širokýho komína, přes kterej je přiklopenej obrovskej pískovcovej balvan zabořenej do písku.

- Hele, brácho, jeskyně, to musíme prozkoumat!

Shazujeme ruksaky, bereme sirky a svíčku a jdeme dovnitř. Za balvanem se prostor rozšiřuje a zahejbá za roh doprava. Na skalní polici jsou další svíčky, když je rozsvítíme, objeví se malý totemy vyřezaný z lipovýho dřeva a uprostřed velká skautská lilie.

- Tak mám, brácho, dojem, že poklad nám vyfoukli Hoši od Bobří řeky nebo Devadesátka.

Stropem sem vniká paprsek světla, přes napadaný šutry lezeme nahoru a dostáváme se do křížení čtyř komínů dělících okolní skalní bloky. Jedním z nich se proplazíme do jeskyně, která se otvírá oknem do skalní stěny. Dutina je uměle přitesaná, má obrubu z kulatiny a je tu stůl s lavicema.

- Ty vole, to je hloubka, takovou jeskyni neměly ani Rychlý šípy!

Tak todle je to tajemství, který sme měli vypátrat.

Ale jak se dostanem dolů? Nakonec lezeme komínem ještě výš a po polici se dostáváme na místo odkud jde přeskočit na předskalí a slézt na pevnou zem. Boční roklí scházíme k báglům.

Za chvíli bude tma, kde budeme spát? Někde tu prej je hrad, tak snad tam né! Ale voheň dělat nebudem, viď, ať nás nikdo nevyhmátne. Neboj, vzal sem bajonet po strejdovi z první světový! No, ten nám bude platnej leda jako stanovej kolík.

Na pěšině u potoka, pod klenbou stromů je už docela tma. Přicházíme na louku, z šera vystupuje silueta nabílený vodárny. Vedle ní stojí dřevěná bouda s barovým pultem. Vodárna je živá, s nastupující nocí příroda tichne a vodárna se probouzí. Z nitra jde temný dunění a hekání rázů v potrubí, náhle ve vodárně zabouchalo, jako když na nádraží šíbujou vagony. Jdu se podívat, co se děje, brácha za mnou nese svíčku. Se skřípěním otevíráme plechový dveře, dolů vedou litinový schody, který končí v rozvířený vodě. Z mohutnýho šoupěte se řine proud, když chceš nabrat vodu, musíš se vyvěsit za zábradlí a jen krajem ešusu štrejchnout a hned ho máš plnej a voda se v něm točí ještě na lihový kolíbce, když vaříš čaj.

 

... tenkrát to byla dlouhá a studená noc, s bráchou naše první venku bez stanu, táty a mámy. Klepali sme kosu v hadrovejch dekáčích, pod sebou jen igelit s bublinkama. Každou chvíli sme se strachy budili a ujišťovali se, že ten rámus dělá jen vodárna. Ráno sme se sbalili a mazali na vlak, doma nás táta ocenil: Kde ste tak dlouho? My sme vás čekali s mámou už včera!

 

Obr 3 Holany.jpg


1. květen 1981

Jen co sme prošli kolem tribuny, vzal sem z průvodu čmouda. Nemůžu se dočkat,až vypadnu vyzkoušet novej spacák.

Poved se mi neuvěřitelnej kauf, minulej tejden dostali ve sportu na Benešáku zboží zrovna, když sem šel z práce s pytlíkem a v něm dobírku 957,- Kčs. Normálně sem vešel jako vždycky zkontrolovat, co mají za matroš, nabídka byla kompletní: Červená jedenáctka dlouhá 30 m, bílá devítka s modrou kontrolkou dlouhá 60 m, prsák z lanovejch smyček a kletr s hliníkovejma přezkama s nášivkou VHV. Ale něco mi tu neštymuje. Tam, co se leta prášilo na motorovej člun, kterej si v Teplicích, kde je akorát rybník s labutěma v Zámecký zahradě, nikdo nekoupil, stojí panák s pohorkama a kulichem a dělá, že právě vylez z pravýho horolezeckýho stanu. Vejdou se do něho čtyři borci a dobrej je tak na ty tábory, co pořádaj Rusáci na Kavkaze, kam všechno vozej těma velikejma vrtulníkama. Du se podívat blíž, najednou ze stanu vyleze žába a pověsí na šňůru péřovou mumii. To sem teda nežral, vopravdickej Skalák z padákovýho hedvábí!

- Slečno aranžérko, ten spacák je váš?

- Copak, hošánku, chtěl bys jet se mnou na Mácháč? Nešahej, nekoupíš, píchla mě špendlíkem do hřbetu ruky.

- Víte, přešláp sem na druhou nohu, kdyby za to byl ten spacák, tak bych to ňák vydržel...

- Seš panic, cooo?

- Netrefila ste se vo čtrnáct dní, víte, já hrozně potřebuju takovej spacák. Cucám si krev z ruky.

- Seš hroznej, vole! Soudružko vedoucí, je tam eště ten druhej spací pytel?

Tak už zas jedu motorákem, zlatej dřevěnej Hurvajs, v tomhle koženkovým kredenci nevim, jak si sednout, aby mě nebolely záda. V blíževedelským kopci souprava skoro zastaví, fíra neumí podřadit s novou automatickou převodovkou. Nahoře vystupuju, rozhlížím se jestli tu náhodou nejsou kluci a šourám se ke ztaženejm závorám. Na vedlejší koleji stojí zašpalkovaný plošiňáky s obrovskejma přírubovejma rourama a plátama, z kterejch se montujou ty příšerný vodojemy. Počkám až přejede vlak, kterej se v nádraží potkává s tím mým, už se hnuly lanovody, zvonek zacinká a natřený bíločervený klády se pomalu zvedají a jejich konce mi ještě chvilku mávají. Celý Blíževedly sou rozkopaný, v akci Zet tu budujou vodovod.

S Karlem a Pifem se máme sejít na Čapu, vím akorát, že musím dojít do Obroku a pak po modrý a nemůžu to minout. Mám štěstí, hned u kravína mi zastavuje oranžovej Mates s nástavbou sypače.

- Kam jedeš, tuláku, na New York nebo na Nashville?

- Mě stačí do Obroku, lezu nahoru do boudy.

- To tě vysadim na křižovatce, já jedu do Kalovic. Protáhl jižanským přízvukem. Dneska už vím, že to nebyl Casey Jones, ale starej Fidrant a ten tvrdej chleba má, protože, když se balí, tak finišer nečeká.

 

Sedim na Čapu na hraně skály, po levý ruce mi trčí vypreparovaná palice a rozhlížim se do kraje. Ve svým tuláckym vaku šmátrám po láhvi čůča. Mezi Milešovkou a Sedlem vylez pod mrakama permutrák a vrátil nad ztemnělý lesy špetku zarudlýho světla. Jak zapadal, vykreslil za Středohořím hradbu Krušných hor. Když zhasla i poslední čárka na obzoru a ztich poslední zlatohlávek dole v lese, připadal sem si jako trosečník uprostřed oceánu. Dala se do mě zima a kluci nikde.

Musel sem se zvednout a sejít na terasu k patě hradní skály, tady pod převisem tolik nefoukalo a bylo tu malé ohniště. Se zbytky posledního světla sem nasbíral trochu dřeva a zachumlal se do spacáku…

Vzbudilo mě hulákání dole na cestě, než sem našel pohorku se složenejma brejlema, došlo mi, že sem pod Čapem a ten řev sou Pif s Karlem. Podpálil sem přichystaný chrastí a čmoudem navedl kluky pod převis. Potřásli sme si pravicema jako správný westmeni, dolem -  horem, a zasedli k ohni. Pardi byli posílený z ňáký hospody a kuckali smíchy, kolik maj česneku a že z Domašic je vyprovodil jedlej pes. Přiznal sem se k načatýmu šumavskýmu bylinnýmu.

Než byla láhev prázdná tahali sme s Karlem z Pifa rozumy, jak to chodí v Praze na škole. Bodrý hromotluk nám vysvětlil mnohé detaily, například, jak se místo dějin dělnického hnutí chodí do Bránickýho sklípku na černou čtrnáctku. Ale jak udělat přijímačky, odbyl jednoduše: Toho se, chlapci, nemusíte bát, dyť nejste blbí!

Asi v půl druhý po půlnoci mě vytrhlo ze spaní lámání větví, Pif v podvlíkačkách a ve svetru vytahanym po kolena drkotal zubama, přikládal na mohutnou vatru a svým skautským kloboukem mával, aby se mokrý klacky rozhořely.

- Co blbneš, Pife, proč nespíš?

- Mmmám momomokrej ssspaccák, jjje mmmi zzzima!

Koukám, na šňůře nad ohněm Pif udí úplně mokrej spacák. Má apartní vatovanej dekáč s motivy voiturett Laurin & Klement, opodál se válí asi deset metrů igelitovýho rukávu, kterej měl původně nachystanej Pifův tatík na rajčata. Když začalo po půlnoci nečekaně sněžit, Pif zalez se spacákem do igeliťáku a za dvě hodiny nadejchal kýbl vody.

 

Ráno, když sme s Karlem rozloupli voči, měl už Pif přinesenou vodu ze studánky a vařil z jehličí té. Procházka mu evidentně prospěla, neboť se mu vrátila do tváří barva a perspektiva blížící se snídaně ho přiměla zazpívat: - Jóó pravdu mááá jenom bouchačkááá!

Karel zved ukazováček k nebi, jakoby chtěl vědět vodkud vane vítr, s výrazem Metuzaléma a povytaženým obočím si vychutnal chvilku naší pozornosti a s tajemným mručením zalovil v kletru. Před našima vyvalenýma bulvama zažongloval se zelenýma hranatýma konzervama.

- Tývole, Karle, kde´s sehnal kádéčka?

- Přišli mi v balíku od Zdenka z vojny, mám jich doma pod postelí krabici.

Zlatí naši kamarádi, myslí na nás i při obraně vlasti! Povídáme si o tom, co a odkud nám píšou Zdeněk Lukeš, Pytlík Vostřel, Pavka Korčák, Libor Beránek a Petr Koutecký. Vojenská kombinace hrachová kaše s párkem, vanilkovej puding, drůbeží landšmíd nám přišla tentokrát k chuti. Na rozdíl od Pifovy špinavý břečky.

 

Do Roklice sme se vydali pěšinkama po skalních terasách v naději, že objevíme ideální flek pro stavbu srubu. Něco jako chatu v jezerní kotlině, místo, kde ještě nikdo nebyl ani tajnej ani hajnej ani myslivci ani houbaři. Absolutní pustinu, kde budeme absolutně svobodný.

Lesní labyrint skalek, údolíček, převisů a pokroucenejch borovic nás vypustil na polní cestu mezi Zátyní a Dřevčice. V Dřevčicích nám před nosem frnkla pojízdná prodejna. Do Roklice vcházíme vlhkým žlebem od jihozápadu kolem silnýho pramenu, kterej vyvěrá pod strání z klenutý studánky porostlý mechem.

Pod hrádkem Poustka sme prošli kolem chaty vybudovaný z hospodářskýho stavení bejvalýho mlejna. Ze dveří na nás vyběh v montérkách a triku hranatej plešatej dědek:

- Co mi tu couráte po dvoře?

- Po jakým dvoře, my deme po turistický značce!

- Nevidíte, že to tady sekám, to je můj obejvák a támhle v potoce mám koupelnu! Koukejte chodit vokolo nebo zavolám esenbáky, aby to tu zatáhli, stejně tady budete někde chrápat!

Se smíšenejma pocitama sme se dovlekli k vodárně. Poznal sem to místo hned. Tady sem prožil tu příšernou noc s bráchou. Karel vyprávěl, jak tady s Pytlíkem byli loni na srazu a jaký trachtace se tady pořádají.

Teď tu ale stojíme uprostřed skal a cejtíme, že poflakovat se od kempu ke kempu, občas s mezipřistáním v hospodě, není nejlepší využití sobotního odpoledne.

- Zkusíme to s lezením!

Strážným andělům pískli poplach. Karel, jedinej, kterej ví, vo co de, chyt na průmce žloutenku, rok baštil tvaroh a nesměl na tělocvik. Já mám za sebou jedno vodpoledne s Karlem v Bělý a přečtený Základy horolezectví od Vladimíra Procházky. Pif je vazoun 195 centimetrů a 120 kilo plnej elánu nehodící se, než jako základna vícenásobnýho stavění.

Matroš, se kterým lezli spolu, rozdal Pytlík v pivním opojení při loučení s civilem klukům v Labáku. Na Karla zbylo 60 metrů devítky lana, který tahal ve svým kletru a prsák přešitý z eletrikářskýho pásu. Karabiny sme neměli.

Došli sme pod skalama od Liberecký, kolem Karlovýho kamene, až na konec k Popelce. Koukali sme v uctivým záklonu na suříkem natřený bělináče, sem tam byly k vidění rezatý tenký německý kruhy, ale jak se k nim dostat? Karel chodil od skály ke skále, přes rameno přehozenou panenku lana, v zubech drtil stýblo trávy, drbal se ve vlasech a mumlal si:

- Hmm – hmm, safra – safra.

- Stejně je mokro, ráno sněžilo, a v Roklici se nesmí 3 dni po dešti lízt, vzpomněl jsem si na přečtený pravidla.

- No jó, ale v Dřevčicích už byla suchá asfaltka. A když je suchá silnice, je suchá i skála! Odvrátil hrozící nezdar Pif.

To už jsme byli zase zpátky u vodárny.

- Vím vo jedný zdejší specialitě, povídá Karel, je tu čtyrka s kruhem.

- A kde?

- Támhle! Ukázal Karel do stráně, kde z mlází trčel Zlej brácha.

- Tak není, co řešit, hrne se nahoru Pif.

A tak sme v průrvě mezi bráchama a Karel se váže na špagát. Leze po hraně na tření přes oblá břicha, snaží se dostat na balkon ke kruhu. Asi po pěti krocích se už ze slušný vejšky vrací.

- I kdyby sme měli smyčky, tak tady nic nedám! Zkusím to znova!

Tentokrát to veme rozporem mezi Zlým a Dobrým bráchou a po přechodu na hranu vybíhá rajbas na balkón. Tady se odváže a provlíkne lano kruhem, teď už ho jistím přes rameno. Karel pokračuje vlevo do spáry a za chvilku volá z vršku: Zruš!

Teď navazuju na konec lana Pifa a sám sebe na vůdcovskej uzel s kšandou na prostředek. Začínám mít bobky, žaludek se mi stahuje, vždyť chodit po rovný zemi, není zas tak špatný. Karel netrpělivě tahá za špagát.

- Jdu!

V místě, odkud se Karel vracel, zůstávám viset.

- Drž, drž!

- Nesmíš se hned podělat, slyším zdola Pifa.

Brejle mi jezděj po nose, pot mám na sklech a ze zad mi teče za trenky mezi půlky.

- Pusť mě dolů!

- Ani náhodou, lano je starý a bez karabiny v kruhu se přetrhne!

- Karle, povol!

- Polez!

Konečně jsem zastavil třes v nohou, pod ramenama mě řeže lano. V rajbasu tlačím zadek od skály, jak je psáno v metodice a ono to přeci jde. U kruhu se musím taky převázat. Je tu dost místa pro tři, ale bojím se pustit kruhu, jenže to jinak nejde. Další problém je opustit bezpečí balkonu a překročit nad hloubkou do spáry, která vede až na vrchol. Povedlo se, podávám si ruku s Karlem a na řadě je Pif.

Ten poučen mým vyšíváním, leze rozporem jako Karel, jenže protože je delší, podařilo se mu v rozporu vylézt moc vysoko a teď má ruce na Zlým a nohy na Dobrým bráchovi a nemůže tam ani zpátky.

- Pife, netlač tolik, ať nás nezvrhneš do údolí!

- Vy bejci, já spadnu!

- Tak padej nohama, to nebude taková rána!

Pif nebyl měkkej a žuch´ do lana, Karel popojel po vršku věže , Pifův poctivej metrák mu ubral kyslík.

- Honem se postav, honem nebo budeš na zemi a já u kruhu!

Ta vidina Pifa donutila k běhu po skále, takže Karel nestačil dobírat. Později se tomu začalo řikat dynamický lezení.

Tak sedíme, tři kamarádi na vrcholu Zlýho bráchy a celou Roklici máme u nohou. Mlčíme a cejtime se jako velký chlapi. Karel zapsal do knihy, podal mi jí a čtu Stará cesta.

- Hele, co to je HO různé?

- Jaký – hrůzné?, ptá se Pif,

- Hrůzné to bude, až budete slaňovat, prorokuje Karel.

- Ajo, různéé, protahuje Pif, když se taky zapsal.

Vracím vrcholovku do pouzdra a Karel zakládá lano do slaňáku.

- První jede Pepa, pak Pif a mazáci poslední, pochválil se Karel, víte, co je to Dülferův sed?

- Jasně, takhle si dáš oba špagáty mezi nohy a kolem pravého stehna přehodíš přes hlavu na levý rameno, levou se přidržuješ, pravou si pouštíš lano a jedeš, jako v příručce ... kurva, to pálí!

- Vohrň si límec ke krku a roztáhni nohy, ať máš stabilitu.

- Dál to nejde, je tam převis!

- Dojeď až na konec, odraž se a musíš sjet až pod něj, pozor na hlavu!

- Auuu!

- Co jé! Hlava?

- Ne ruka, nemůžu jí vyndat, mám jí pod lanem.

- Hlavně nepouštěj lano!

Hlemzám se kolenama pod převisem a nemůžu uvolnit přimáčklou ruku. Z poraněnejch kotníků prstů mi crčí krev. Nakonec se to podaří, volně visím pod převisem, točím se kolem osy v prostoru, na skálu nohama nedošáhnu. Musím jet dolů bez ohledu na hořící stehno a krk.

-Volný, Pife, můžeš, nic to není!

Pif slaňuje rozvážně a mlčky, poslední metry ale skáče, taky mu doutnaj dlaně. Karel frnk dolů jak Betmen.

- Tak co, chcete ještě lézt?

- Radši bych se povohlíd, kde budem hajat, potřebuju dosušit spacák.

- Já bych spíš potřeboval dosušit trenky a mám hroznou žízeň!

 

Obr 4 Roklice.jpg

 

Jak řekli, tak udělali. Protože dole u vodárny bylo mokro a chlad, rozhodli se přespat v lese na konci rokle, která vybíhá od vodárny kolem věže Zlý bratr na hranici pole a lesa. Tady pod klenbou větví okrajovejch stromů našli v kopřivách zarostlej nepoužívanej krmelec. Byl to vyřazenej kurník, v jakejch se vyvážely po žních na pole slepice, aby nepřišlo ani zrno na zmar. Stál na špalkách a měl jen jedno loukoťový kolo. Svazkem borovejch větví vymetli zatuchlý zbytky sena a prach z palubkový podlahy, Pifovým igeliťákem spravili střechu. Stačili ještě zajít do Holan na litoměřickou jedenáctku za 3,30 Kčs.

 

Ráno se sluníčko přehouplo přes obzor a úzký paprsek ozářil prkennou stěnu kurníku. Pozoruju, jak se třpytí zrnka poletujícího prachu, dávám si bágl pod hlavu a prohlížím si elegantně odřený ruce (to my pískaři míváme).

Kluci se taky probouzejí, mlčíme jak indiáni, nikdo nechce porušit kouzlo nedělního rána. Uvědomuju si, že dneska jsem poprvé venku spal na jeden zátah, líp jak v posteli.

Karel vytáh z igelitky dvě cibule, Pif rozevřel plechovou kolíbku na tuhej líh a ve víčku od ešusu krájí voňavej špek. Otvírám pikslu s kachní krví a loupu cibuli. Škrtám sirku a zapaluju vařič, mokrej líh prská a smrdí jak psí kšíry. Syčení smažený cibulky nás přitahuje k ešusu, do ohřátý krve ždímu z prázdný flašky poslední kapky čůča. Skýva oschlého chleba a lžíce kolují, donekonečna, kdo to dojí, meje ešus.

- Co kdyby sme místo srubu měli karavan?

- Je tu krásně a pusto...

- Pod svícnem bejvá tma.

- Jsou tu skály, voda, koupání i hospoda a to vyspání!

- Jdu umejt ešus!

- Howgh!

 

by Josef Novotný last modified 2007-11-14 20:08

krasa strida nadheru

Posted by Ladislav Vörösat 2018-05-01 20:09
To je balzam tohle cteni :-D


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System