You are here: Home Členové Josef Novotný Ze života druholezce [01]
Navigation
 
Document Actions

Ze života druholezce [01]

Příběhy z prehistorie a historie oddílu


Stánek


Na strahovským kopci chybí výčep piva.

Jenom jedna možnost notorikům zbývá:


Stánek! Stánek! U Johna Debila.

Stánek! Stánek! U Johna Debila.

 

John Debil tam sedí na svý pivní base,

normálnímu člověku stěží podobá se.

John má kamarádů vždycky plnej stánek.

Pijou jeho pivo, žerou jeho párek.


Stánek! Stánek! U Johna Debila.

Stánek! Stánek! U Johna Debila.

 

Musíš si poslechnout jeho blbý kecy,

napít piva chceš-li se nakonec přeci.

Je to ale furt lepší, než kdyby tam nebyl,

tenhle světec piva, ukrutnej John Debil.


Stánek! Stánek! U Johna Debila.

Stánek! Stánek! U Johna Debila.

Stánek!


12. říjen 1982

Na pokoji č. 102 sedmýho bloku strahovských kolejí není kam uniknout před randálem zkoušející kapely. Mám postel přímo nad pódiem doupěte 007. Basák a bubeník budoucí punkový legendy se pořád nemůžou sejít a debut se blíží. Rubou to pořád dokola, s poličky na mě sletěl kelímek s kartáčkem na zuby.

Přibelhala se vrátná a dala mi telegram ve zmuchlaný obálce. Prej: Mladej, píše ti ňáká kráska! Opravdu, je od Jindry, co se děje?

Obul jsem si kopačky, strčil obálku do větrovky a vyběh´ do parku pod hradby, na dně příkopu tam leží pískovcovej balvan Yosemit, předchůdce umělých stěn.

Na vršku usedám a nechci věřit tomu, co čtu: VAJICKO BOURAL STOP POHREB VE CTVRTEK STOP JINDRA STOP. Hučí mi v palici, tečou mi slzy.

14. říjen 1982

Obřadní síň se zavřela, dvanácetrojka s Vajíčkem odjela, přes zeď hřbitova je vidět, jak funebráci vyhazují věnce do kontejneru. Neumím si představit, že Vajíčka už nikdy nepotkám s kletrem na zádech, že ho neuslyším hrát.

15. říjen 1982

Jdu sám do Labáku. Je chladno, mokro a fouká silný vítr. Z letících mraků ostře prosvítá nízké slunce. Mocnými kroky se blíží zima. Listí stromů se zbarvilo. Habry jsou světle žluté, břízy až do oranžova, duby a javory se červenají a bukové listí je medově žlutohnědé. Z té ohnivé krásy trčí černé špinavé skály jako ohromná spáleniště starých hradů. Křovím poletuje spousta mladých sýkorek.

Už z magistrály nad Podskalím je slyšet motorovou pilu. Pod Duhovou věží Karel Bělina opravuje bivak.

- Ty, vole, co tady bloumáš sám v pátek ráno? Tadyhle mi to podrž, podej mi z kovárny hřebíky! Dělej, sundej ten kletr, je potřeba kácet až k Růžový palici. Skály musej dejchat!

Práce s démonem totálně zažene splín. Už se smráká, musím stihnout poslední přívoz do Žlebu.

***

29. červenec 2004

Malá Brambora už chodí tak, že dnes jdeme na první vejšlap bez kočárku. Jdeme na borůvky po trase Tisá – Rájec – Turbáza, je léto, vánek voní jehličím.

V kapse mi zavibruje pěstní klín, kurnik, jakto, že tu je signál? Podívám se na displej – Jindra – co zas může chtít? Předstírám močení, nová stará nemusí vědět že komunikuju se starou starou. Kluci, Pepa s Vencou se nevrátili z diskotéky a už je odpoledne. Co mám dělat, jsme v Tisý a vy v Lobendavě.

Pepík to nebere, až Venca: Chlapi, co blbnete, proč nezvedáte mámě telefon?

Táto, průůůser! Ruda Řehák je mrtvej.

A co vy, proč eště nejste doma, co je s Pepou?

Jsme dobrý, už nás pustili, ale jdeme pěšky a Pepa nemá boty. Jakto?

Jeli jsme domů Calibrou dvě kila přes les a na viaduktu to skočilo a Ruda sjel do pangejtu a svojí stranou chytil mostek. Pepík vyletěl při prvním kotrmelci zadním oknem, mě probralo teplo na záda, tak jsme utekli. Táto, ten Ruda tam shořel s autem, Pepíkovejma botama i polem pšenice! Co řeknem jeho mámě, dyť si ho taky trénoval, dyť s náma hrál od elévů...

Tak mejm klukům už to začalo, život dotočil spirálu.

Ty máš zas dneska náladu, tatínku, kde se couráš?

Z Ptačích stěn je slyšet rytmické bouchání kruhu. Buch, otočit rourák, buch, otočit rourák, buch, vysypat písek z rouráku. Vzduchem se nese hulákání Karla Běliny: Kluci, vono to pude!

Ty, Ivo, na Turbáze si dám panáka!


Balada o zubu času

 

Všechno, co je a většinu, toho co bylo,

můžeme škrtnout. A co zbylo?

Zbyli jen lidi a zneužitý slova,

zbyla jen nutnost - začít znova.

 

A roky potají ubíhají.

Minuty se očividně vlečou.

A roky potají ubíhají

a černí jezdci, ti se nikdy nezastaví.

 

Všechno, co je a většinu, toho co bylo,

nedokážem poznat. Už se to slilo.

Nedokážem poznat kde je naše nebe,

nedokážem poznat ani sami sebe.


by Josef Novotný last modified 2007-01-29 19:52

Ze života druholezce

Posted by Kýsaat 2009-06-08 15:32
Moc krásně napsané. Fakt pěkně. Jako kdyby mi to šlo z pusy ......


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System