You are here: Home Členové Josef Novotný Vojtěchova stovka
Navigation
 
Document Actions

Vojtěchova stovka

Každá skalní oblast má svoji dominantu nebo legendu, která spoluvytváří její charakter. V Ádru je to Starosta se Starostovou, ve Skaláku je to Kapelník, v Prachovkách Jehla s Čapkou a v Příhrazech Kobyla. Určit těmto kultovním věžím protějšek v Labském údolí je obtížné. Dominantou Labáku je sama řeka, která se zde zařezává do hlubokého kaňonu a rozděluje skály na obou březích. Na levém břehu vítězí štíhlá krása Jeptišky. Na pravém břehu jsou nepřehlédnutelné Tyršovy věže, Skříň a Trůn, jsou však svojí náhorní stranou příliš přimknuté k okrajovým masívům. Nejoblíbenějším cílem a legendou se zde stal solitérní, po svahu mírně klouzající Vojtěch.

P1010078.JPG

V sobotu 13. března uplynulo 100 let od prvního výstupu Starou cestou na Vojtěcha. Uskutečníli jej mladí lezci z Drážďan, oproti prvovýstupcům na Jeptišku z roku 1906 se jednalo o mladší nastupující generaci.

Vyprávění Eduarda Weinerta o roku 1910

Rád vzpomínám na doby, kdy jsme hledali v našich skalách dosud nevyřešené „velké“ problémy. Každou sobotu odjíždělo několik klubů do skal, tajně, aby nikdo nevěděl, kam se jedou řešit nově objevené možnosti výstupů. Mohlo se přece stát, ževýznamný výstup by někdo vyfoukl před nosem.

Klub Empor jezdil do skal pilně každou sobotu po předchozích obsáhlých debatách o objevených možnostech. V našich řadách byl expert, který měl čich pro nové věže a navíc dokázal pořídit jejich přesné nákresy včetně trasy výstupu. Ernst Kaiser zvaný „Strýc“ nás překvapil na jedné schůzi sdělením, že ví o nádherné věži. Ještě dnes slyším jeho slova: „Ede, to je něco pro tebe. Jsou tam ještě další věci a musíme si pospíšit.“

Hned další sobotu jsme na hlavním nádraží v Drážďanech koupili se vší opatrností jízdenky a jeli směr Dolní Žleb. Ubytovali jsme se a šli se projít podle Labe, abychom viděli skály na druhém břehu. Tam stojí „ON“ – jsme nadšeni jeho krásným tvarem, pokud to jen lze na tuto vzdálenost odhadnout.

Po dobré snídani jedeme přívozem na druhou stranu řeky. Já sám jsem batoh neměl a Bernhard Herz se dokonce nabídl, že mě vezme na záda, abych se cestou neunavil. Byl to nemalý výkon i když jsem tehdy měl asi 65 kilo. Ale po špatné cestě a pěkně do kopce.

Stáli jsme u paty Vojtěcha (Wotanskegel). „Strýc“ měl pravdu, cesta povede údolní stěnou, už jsem se těšil, až si sáhnu na skálu. Všechno bylo připraveno a s přáním všeho dobrého jsem lezl. Výš a výš, až jsem byl na dobré římse. Tam jsem dobral druholezce Richarda Noacka. Už z této výšky byl překrásný výhled do údolí.

Byli jsme zajedno, že zde musíme osadit kruh. Vytáhli jsme si potřebné věci a kruh rychle osadili. Lezl jsem dále středem stěny, a potvrdil se předpoklad, že chyty ubývají. Musel jsem lézt na tření, ale vrchol byl můj. Radost byla veliká a brzy stáli na vrcholu také kamarádi Richard Noack, Kurt Rost a Bernhard Herz. Položili jsme vrcholovou knížku a vztyčili klubovní vlajku – bílé E v červeném poli. Mezitím jsme také umístili slaňovací kruh a rozloučili se s vrcholem. Samozřejmě jsme výstup oslavili v restauraci v Dolním Žlebu českým pivem a pak už jen pochod na nádraží a vlakem opět domů.

To všechno se stalo 13. března 1910. A 17. dubna jsem se svými přáteli Rostem a Herzem uskutečnil další prvovýstup na Krkavce a 16. května na Hřebenový kužel.

(Z časopisu Der Sachsische Bergsteiger č. 9/1940 do knihy Ö horo přeložil Helmut Weigel)

 

Eduard „Ede“ Weinert v krátké době po labácké anabázi vyrostl v průkopníka saského lezení. Ve svých 21 letech prostoupil 6. září 1912 JV stěnu "Vexierturm" cestou "Weinertwand" v Rathenu (dnes VIIa *, bez stavění VIIc) ve dvojici s Otto Lugenheimem. Otevřeli tak éru extrémního stěnového lezení, cesta má na délce 80 m pouze 3 kruhy a je cestou s největším počtem obětí (vzdušná, lámavá a solivá). V letech 1915 - 1921 si vyžádala šest mrtvých včetně známého prvovýstupce a moralisty Ehrhardta Rengera.

 069.jpg           558949_9716f.jpg

Ilustrační foto Oma, picassa.cz                                               

 

Dalším milníkem ve stěnách Vojtěcha se stalo přelezení Kočičí stěny Rudou Zabilkou. Tento odvážný a talentovaný lezec zahynul rok nato po nešťastném uklouznutí při traverzu z Malé do Velké zmrzlé doliny a zůstalo po něm velké kdyby a vykřičník všech metodických kurzů.

30. dubna 1966 Rudolf Zabilka, Jaroslav Uher :

Následkem volné soboty jsem mínil přijet do Žlebu už v pátek večer, ale přijel jsem z exkurse až v 21 hodin a navíc jsem zjistil, že Karel (pravděpodobně Karel Štěpka, poznámka redakce) nejede, tak jsem odjel až v 9.13 v sobotu. Pohodlně přejel na druhou stranu a šel pomalu k Vojtěchu. Chvíli jsem špízoval okolo Želvy a asi v 11 hodin jsem začal vařit složitý oběd. Pak jsem zalehnul a na sluníčku pohodlně usnul. Probudilo mě čmuchání. Slyším nějaký rachot, zvednu se a vidím přijíždět Jardu Uhra na motorce. Bylo čtvrt na tři. Rychle jsme tedy vybalili věci, převlíkli se a v půl třetí vyrazili k Vojtěchu. Cılem dne – dodělat Vojtěchův problém. Se spoustou smyček, karabin, olova a kruhů slézáme k borovici na Z hraně a zatímco Jarda přebírá lano, rozmotávám repšňůru. Ve tři čtvrtě na tři jsem celý obalený nastoupil do nejtěžší stěny v Dolnım Žlebu.

Poměrně rychle jsem se dostal šikmo doleva pod převis a za malou chvíli potom stojím pod spárou, která převis protíná. Dávám si záležet na dobrém jištění a když dám dvě smyčky, stavím se nad převisem na řımsu. Pak dávám karabinovou smyčku – poslední ke kruhu a céčkovou rajbuňkovou stěnou jdu pomalu přímo vzhůru k žebírku a v něm ke kruhu. U něj jsem byl už třikrát a zatım jen čtyři metry nad ním. Dával jsem ho v květnu loňského roku a až letos na jaře jsem nabyl přesvědčení, že to půjde dál. Kruh je celkem dobrý; vždyť jsem ho tloukl skoro hodinu. V ne moc dobrém stanovišti dobírám nejprve Jardovo batoh a potom Jardu. Když se oba nesměle usadíme v kruhu, začínám opatrně pokukovat po stěně nad námi.

“To musí jít, Jardo. Chce to jenom neváhat“, říkám Jardovi, ale sám tomu moc nevěřím. Když je už všechno připravené, rychle, nemyslíc na to, co přijde, odlézám. Vyvěsím se doleva, chytám na konci malou římsu a ručkuji doleva do dıry. Dávám si jednoduchou desítku a stavím se v díře. Teď s rukama roztaženýma se jen opírám o skálu a nohama se pomalu šinu zpět doprava, až skoro nad Jardu. Všechny kroky těžší, než VIIc. Tady na tom mıste jsem stál loni strašně dlouho, jen jednou se odvážil o půl metru výš, jen tak tak vrátit a slanili jsme. Dnes mi to šlo až sem velmi dobře. Jenže v tomhle místě mě už přestávala uklidňovat teorie, že to musí jít přelézt. Nade mnou byl hladký, rajbuňkový převis. Nohama v rozkroku jsem stál na nepatrných římsičkách.

“Rudo, musíš jít dál nebo se tu rozklepeš.“– Vyšponoval jsem se tedy co nejvýš a pravou rukou chytil miniaturní chyt pro nehty. Pravou nohu do jemné jamky, levou na římsu a zvedám se. „Ježíšimarjá, tady nic není!!“ Chviličku přejížďím levou rukou po stěně, kde by měly být chyty. Nohy mi zatım pomalu, ale jistě ujíždějí. V tom zatnu levou ruku za nějakou šlupku. Nade mnou je metrové převislé břicho. Stavım se a “durchštycem“ se zvedám do převisu. Previslý rajbuňk. V pozici, jako když dělám hvězdu, šmátrám levou rukou nad převisem. Nic. Už skoro padám - alespoň tak referuji Jardovi - když tu jsem vyhrabal jamku. Jamčičku typu Südwand Falkenstein, kam se mi nevejde ani jeden prst. Stavım se do rovnovážného postoje a v rozkroku hledám něco pro pravou ruku. Teď to není ale vůbec nic -  ani fantazie.

Tak to tedy znamená pád. Chvilku tak stojım a horečně přemýšslím, jestli bych ještě slezl. Ne - neslezl - pád. Rychlostí blesku se rozhoduji - “Jardo, rychle kovárnu!“ Dobírám kladivo a rychle bušım několik ran do stěny nad sebou. “Ne, už ho nedám, už letím.“ Nohy mi ujíždí. Trochu nadskočím a zase trochu stojím. V ďábelském rajbuňku dobırám rourák. Ve spěchu jsem si zapomněl cvaknout kladivo a to padá dolů. Konec. Letím.

Ještě se ale nevzdávám a vrtám alespoň samotným rourákem. Minutu, dvě , tři - nevım. Každou vteřinu padám - prakticky v pádu vrtám dıru. Když mám asi centimetr, tak už opravdu nemohu. Nohy mi podjedou a visím na rouráku – za padákovou šňůru. Vrtám ještě chvıli a pak obětavý Jarouš slaňuje pro kladivo. Situace začíıná být normální. Přežil jsem svou smrt a vrtám pomocí kladiva a než Jarda doleze ke kruhu, tak mám díru vyvrtanou. Dobírám kruh, pak ještě 20 minut pečlivého temování a jsem u dobrého jistícího bodu. Dělám si maximálnı pohodlí a odpočívám na nohy. Dolů nemíním jít za žádnou cenu. To už bych asi nepřelezl. Se zvědavostí, co tomu bude říkat Jarda, ho dobírám. Když jsem se dostatečně pokochal, byl Jarda u kruhu a já se chystal k dalšímu postupu. Už opět trochu při silách se vystavuji za dírku a levou rukou se chytám římsy, asi metr nad kruhem. Chvilku tam škrábu nohama po hladké zdi a smolím karabinovou smyčku. Pak ručkuji už “jen“ céčkovým traversem doprava k hraně, kde dávám druhou a dalším těžkým krokem se stavím do krásného zářezu. Krásně stojím a dávám první tři lepší smyčky, které svazuji dohromady. Pak se fíglovým krokem stavím v zářezu a opět stojím před dalším velmi těžkým krokem. Jednou rukou za nějaké polohodiny, druhou v jamce za hranou, nohy dávám do výše rukou a na sokolíka za hranu se stavím do rajbuňku. Další krok a jsem na Z hraně. Rychle dolézám posledních osm metrů na vrchol a jsem šťastný.

Slézám dolů a dobírám Jarouše. Ten to hezky přelézá a ve třičtvrtě na sedm večer jsme oba na vrcholu. Nejtěžší stěna a cesta vůbec ve Žlebu je hotová. Podáváme si ruce a Jarda řıká: “Díky Rudo, seš opravdu dobrej, ale když se to veme, tak si blázen.“ Už rok s Jardou lezu a nějaký ten prásk jsme spolu přelezli. Ale nic podobného jsme spolu nezažili a nepřelezli. Sám nevěřím, že je to možné. Od této chvíle jsem začal tvrdit, že stupeň obtížnosti VIIc není konečný. Céčko je to k prvnímu a od druhého kruhu, ale mezi nimi je to nejméně o stupeň těžší.

Nevíme, jak cestu nazveme. Buď stěna diferenciálních rovnic, nebo Rudolfovská stěna, nebo Expo 66, nebo … Mravenčí stěna už je, Flüglwand nejde do češtiny schopně přeložit, tak jsme to nakonec pojmenovali Kočičí stěna. Stručný popis do knihy, všechny věci spouštíme v batohu po repšňůře dolů a ve čtvrt na osm jedeme dolů. Balíme a utíkáme pod severní stěnu a znovu se díváme do stěny. Pak běžíme do bivaku a ve čtvrt na devět jdem spát…

Opis z lezeckého deníku v CAO News 12/2008

P1010014.JPG

V den stoletého výročí počasí nedovolilo uskutečnit jubilejní výstup. Celou noc a následující den se Labákem proháněl silný vítr studené fronty a déšť se střídal se sněžením. Promrzlá skála se pokryla postupně tvrdou krustou. Jakoby Vojtěch sám rozhodl, že má radši klid a samotu. V 70. a 80. letech hojně navštěvovaná lokalita mezi Duhovou věží a bivakem pod Vojtěchem dnes není místem, kde se přepisují dějiny pískovcového lezení. Těžiště dění se posunulo na levý břeh a dál po proudu Labe.

by Josef Novotný last modified 2010-03-16 22:10

Ó Josefe

Posted by Zdeněk N.at 2010-03-17 00:15
Je vidět, že jsi se na výročí dobře připravil!!! Někdo připravoval lana a snad i pikle, nekdo literární a historický materiál. Už ten tučný úvodník mě chytl u srdce. Vojtěch je asi nejkultovnější věží v Labáku, třebaže není věží nejhezčí.
P.S. Kdy se mohu tešit na něco z tvého pera v Montáně? Co Růžička? A Jan Tleskač?

výročí

Posted by hankaat 2010-03-18 09:39
Paráda, pěknej dárek pro Vojtěcha k výročí.

Nádhera!

Posted by Houbaat 2010-03-19 07:35
Fakt.

Vojtěchova stovka

Posted by Jirka Krejza "Lesní muž"at 2010-03-24 16:01
Ahoj Pepo,
pěknej příspěvek se kterým sis dal prácičku. Stará cesta na Vojtěcha je moje vůbec první cesta, kterou jsem v Labáku vytáhnul. Takže když jedu do Labáku tak mě to táhne na pravej břeh. Napiš víc takovejch článků, píšeš pěkně.

Jirka


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System