You are here: Home Členové Josef Novotný Den bez vína je jako den bez slunce
Navigation
 
Document Actions

Den bez vína je jako den bez slunce

Pivař vinařem aneb starýho psa novejm kouskům nenaučíš a trocha pískovce na závěr.

Můj brácha chodil do školy o pět let déle než já, podepsalo se to na něm tak, že on pije víno, zatímco já jsem doštudoval jen k pivu. A to počítám dva roky pařby mezi Strahovem a Dejvicema. O květnových svátcích se brácha rozhodl doplnit mezeru v mém vzdělání postgraduálním cvičením v terénu. Na jihomoravskou pánskou jízdu s dětmi jsme vyrazili už ve středu odpoledne. Dalšími účastníky cvičení byli již pokročilejší abiturienti, bráchovi sousedi Karel a Martin. Naší základnou se stal najmutý domek v Morkůvkách u Klobouk ve Velkopavlovické oblasti. Tady je můj refertát:

ČtvrtekPavlov

Ráno zjišťujeme, že majitel domku, než se odstěhoval do Brna, se zachoval zodpovědně vůči sousedům a nenechal svůj vinohrad za humny zarůst a radši ho vykopal. Horší je, že se zachoval nezodpovědně vůči nám a nechal prázdný aj sklípek. Ale co bychom chtěli za ticku na jednoho za celý pobyt. Rozhodli jsme se hvězdicovitě vyrazit na Moravu a tím, co kdo přiveze zaplnit prázdný sklípek. Naší první zastávkou byl Pavlov na východních svazích Pálavy. Bylo však ještě brzo a sklípky zavřené. Mezi cyklisty a pěšími, kteří v houfech směřovali na hrad Děvičky, jsme pokračovali přes Mikulov směrem na Znojmo.  Naším cílem se stává vinice Šobes v meandru Dyje uvnitř národního parku Podyjí.

Havraníky

Parkujeme před hospodou v Havraníkách a z příšerně barevnými reklamami vylepšené příhraniční návsi mizíme do vinohradů za humny. Zde na křižovatce cest je koštovací stánek, kde za úplatu rozlévá čiperná brigádnice vína z produkce mamuta znojemské oblasti vinařství Znovín se sídlem v Šatově. Přiznám se, že jejich výrobky v regálech supermarketu míjím bez povšimnutí, ale tady přímo v terénu a při pohledu na vinice, odkud víno pochází si neodpustím decku voňavého sylvánského.Kosatce Také možnost nonstop nákupu přímo na vrátnici vinařství za železničním přejezdem na kraji Šatova je příjemná. Z obdělávaných vinohradů a sadů pokračujeme na území parku, které tu má charakter stepi. Bílé vousy kavilu znám ze Středohoří, ale překvapují mě zde nízké modré kosatce, dosud jsem si myslel, že u nás rostou pouze v bažinách ty žluté irisky. Konečně jsme v lese, cesta se sklání k řece. Povídám bráchovi, že mám pocit dejavu, jakoby dole tekla Berounka. Geolog to samozřejmě okamžitě zdůvodnil tím, že Dyje zde protéká rulami nejvýchodnějšího okraje Českého masivu. V údolí přicházíme k zavěšené lávce, která vzdáleně připomíná himalájské vzory. Proudí po ní pelotony cyklistů, které se musí vyhýbat Barče házející kameny do vody nadržené jezem. Za loukou vcházíme do hlubokého úvozu dlážděného příšernými kopáky, po kterých Barča odmítá ťapat, ikdyž jí strejda vysvětluje, že je to stará římská cesta. Teprve, když jsem jí vysvětlil, že tudy hnali Asterix s Obelixem legie do Říma, tak se zase rozeběhla. Na kopci, ale nestála galská vesnice, ale další koštovací stanice, stanuli jsme na vinici Šobes. Na prostranství před stánkem se odehrávala absurdní scénka jak z jiného francouzského filmu. Dvojice uniformovaných příslušníků, ne nepodobná četníkům ze Saint Tropez, obsadila strategické místo s výhledem na stolky před stánkem. U nich skřípali mlčky a na sucho cyklisté zuby, nemaje odvahu jako účastníci silničního provozu požít alkohol během jízdy. Záhy jsme pochopili, že je na Jižní Moravě možno zažít zrod nového adrenalinového sportu vhodného pro širokou veřejnost. Cyklistů, sklípků a vína je dost, bodový systém zaveden, cyklotrasy budují vinařské obce jedna za druhou, akorát těch debilů v uniformách nějak ubývá. Další dny nám vznik tohoto sportu potvrdili i další vinaři a potvrdili, že jim to působí větší ztráty než špačci.

Šobes

Na fotce vidíte trať rulandského šedého se skalním hřebenem na pravém břehu Dyje, odkud je pěkná vyhlídka na vinici. Víno chutná znamenitě, ale štamprle ho stojí 28,- Kč, to pak je levnější, než na kole, raději jezdit autem. Pokračujeme podle proudu Dyje a kocháme se ovíněni přírodou. Tu rybář muškuje pod jezem, tu se vyvaluje zelenavá stromová užovka dlouhá a tlustá jak 3 kg kabanosu a hle, tu předvádí striptýz párek ještěrek, jakých zde na Severu neznáme. Anebo, že by Hančini mloci? Cesta se začíná zvedat, nesu Barču, sotva funím a za chvíli jsme zpátky v Havraníkách a jedeme do Šatova prohlédnout pěchotní srub pěkně opravený a vyzbrojený podobně jako v Orlických horách.

Ještěrka 2Ještěrka 1

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Cestou zpátky zastavujeme ve sklípku Vinařství Kovács u cihelny v Novosedlech. Všechno v nerezu skleněné vitrýny s drahejma flaškama a baba za pultem dávaly tušit, že tady si při koštu nepokecáme. Nicméně sudové neuburské a zweigeltrebe oboje za 80,- litr po čtyrech dvoulitrových petkách položilo základ výbavy našeho pronajatého sklepa v Morkůvkách.

Pátek 

Ráno jsem měl hroznou žízeň, v lednici jsem naštěstí měl ještě pár bránických desítek, které jsem si koupil na památku Franty Sahuly ještě cestou na Moravu. Při čurání jsem si všiml, že tráva na dvorku je mezi sklepem a domem významně zdupaná a už ze schodů jsem viděl, že dnes musíme na novou výpravu, protože sklep zel prázdnotou.

Dali jsme nažrat dětem a vyrazili. Tentokrát v plné síle s maximální nosností, protože jsme šli přes les a Sovinkykopec do sousedních Kobylí a Bořetic. V lese byl smrad jak v dívčím pokojíčku, protože kvetly konvalinky. Zmámeni jsme se vymotali z toho pekla na viniční trati Sovinky. Tady mi brácha znalec dal školení, co je to řez na dva tažně, střídání oborávky se zatravněním mezi řádky a herbicidní úhor v řádku.  Prošli jsme ještě kus lesem a tratí Lácary sestoupili do Kobylí. Tady jsme se osvěžili obědem a černohorskou desítkou a vyrazili za dalším dobrodružstvím do sousední vinařské obce Bořetic. Zde sklípky stojí na opačné straně údolí než vesnice a tvoří Lácary

samostatný urbanistický útvar, jež zove Svobodná republika Kraví hora.   Poznal jsem, že ostatní kumpáni zde nejsou poprvé, anžto se jejich krok zrychlil a jejich treková obuv neomylně zamíříla do uličky Na Horním Frejdě. Zde k mému údivu oslovili vinaře, který měl shozenou střechu a opravoval strop svého sklepa. Chlapík očividně rád vypnul míchačku a zapíchl lopatu do hromady písku. Na Horním FrejděTak brácho, povídá Libor, teď zažiješ, co je to košt. Nechali jsme děcka venku a zapadli do sklípku, než jsem se ve tmě rozkoukal, posadili mě na lavici proti řadě dřevěných sudů, za zády jsem cítil vlko a chlad cihelné klenby pokryté plísní, do níž předchozí hosté vtlačili drobné mince. Tak co si dáte? Zkoumal vinař Jambor naše kvality. Byl jsem první na ráně a můj šedý vous a objemný teřich mě pasoval v jeho očích na znalce vín a mluvčího. Ostatní mi to dali škodolibě sežrat. Tak jsem spustil po svém a povídám: No já bych začal desítkou a přes dvanáctku, černé a nějaké ty speciály bych to utnul kořalkou, hlavně aby to nebylo kyselé. Majitel mlčky povytáhl obočí, a přecházel se džbánkem a koštýřem od sudu k sudu a pak všem nalil do sklenek a povídá: A co říkáte tomuto? Tolik jsem už věděl ze včerejška, že to nemám hned do sebe zvrhnout jak žíznivej Ukrajinec. Tak jsem přivoněl, podíval se proti světlu, barvu to mělo světlou jak Svijany za Komančů. Hmm, voňavoučké to bylo skoro jak ty konvalinky, kurňa kdybych si vzpomněl na nějaký název odrůdy. Hlavně abych neřek nějaké červené, koukám na bráchu, na ostatní, ti se uchychtávají. NakoupínoNapiju se jemně, poválím po patře, jako Jožka Černý v televizi a bleskne mi, že veltlínské je zelené, tak nemůže být, kurva, červené a povídám:  No, já bych řek, že ten veltlín se vám docela poved. Cejtil jsem jak se brácha za mnou zachvěl, ale vinař byl kupodivu s odpovědí spokojen a smál se na celé kolo: Vy jste na mňa s tím pivem zkoušel levandulu, no jasné, tenhle veltlínek je na začátek koštu najlepší, je uleželé a jemné. Trefa do bílého, základní tábor zbudován, bariéry padly. Další runda bylo opět bílé, ale už takové pitné, nezáludné. Tak co tomu říkáš, brácha, přehazuju hned horký brambor dál. Tak, tenhle vzorek si pamatuj, šeptne brácha, toho by jsme mohli potřebovat víc a nahlas: Tipuju Tramín. Teda chlapi, na vás nezbohatnu, budu muset jít do toho lepšího. Vlašský rizlink byl skvělý, zlatožluté barvy, s chutí medu a projevem kyselinek, s dozvukem kořenito-minerálních odstínů, tropického ovoce a vlašských ořechů.  My jsme sem přišli kvůli červenému. Tak začneme Aureliusem, je to nová odrůda, taková lehčí. Není špatné, babám by to chutnalo. Tak půjdeme do starších chlapských odrůd, co takhle Frankovka? Tatíííí, já potřebuju kakat! To, sakra, musíš... Vyser sa na lopatu, pak to uklidíme, my jsme takové malé vinařství a vína se snažíme dělat postaru přírodní. Já už nechci! Tak ta Frankovka, ta nám tu jde, zvláště na té jílovitější půdě, okoštujte! No voní jak ostružiny a barva, brácho, to jsou český granáty, dlouhá chuť sušených švestek s tříselným dozvukem, je to tam!  Vlajka No a pro porovnání tu mám Vavřince letošního a čtyři roky uleželého. Musím přiznat, že ten letošní měl sílu vrbové kůry, takhle mi huba ještě nedrhla. Ten starší už byl umravněnej a tříslo bylo sametové, švestky s černým rybízem. K delšímu posezení doporučuju náš Portugálek. Je to ještě mladé víno, ale má svěží chuť s tříslovinami patrnými až po delším poválení, to vám bude chutnat. No a teď si ťukneme na zdraví a pak mi řeknete, co to bylo. Portské? Sherry? Griotka? Kdepak! To si jen tak hrajem s druhákem, ale dobré ne? Mlask! Škoda, že tu není Jaromííír, tady to je rááááj. Nakoupili jsme zásoby na cestu i na večer u grilu.

Zahraničí

Uličkou zvanou Zahraničí jsme stoupali na Kraví horu, kde jsme zasedli ke stolu ve stínu rozhledny. PíčiPřesto, že jsme byli pěkně "zlajnovaní", všimli jsme si čilého ruchu ve vinohradech. Makali staří i mladí, motyčkou, koněm i traktorem. Ten vztah k rodné hroudě a vazbu na předky jim závidím, tu dřinu ne. Asi jsem kočovník a lenoch. Ale copak mohu s příjměním Novotný mít v genech starousedlictví na gruntu? Tohle jméno se hodí pro ovčáky, poklasný a kočí.  Máte někdo vodu? Už mi to víno a horko leze na mozek. Naštěstí do Morkůvek přes les není daleko. Táto vstávej, já mám hlad! Kolik je hodin, jak dlouho jsem spal? Už je po zprávách, všichni večeřej a ty tu spíš!  Tak proč sis nevzala s nima? Já chci mlíko a křupínky! Holka zlatá, ty mi dáváš... A dál to znáte, to už sem nemusím psát.

Sobota

Tatí, dneska zase půjdeme pěšky? Jo. Tak to nikam nejdu. Ale Bětka s Karlem jedou na kole a tady nikdo nebude. Tak mě tu nechte. Dobře, zavřeme tě do sklepa a klíče dáme sousedům. Né, to né. Tak pojeď s námi. Ve sklípkuDnešním naším úkolem bylo nakoupit víno domů. Tentokrát jsme vyrazili na východ na Kyjov. Brácha měl zřejmě přípravu z domova, protože jsme vynechali Kobylí, Terezín i Čejč a v Čejkovicích jsme bez povšimnutí objeli vychvalovanou templářskou tvrz a zarejdovali ke sklepu pana Sýkory. Zpočátku jsme okukovali sklípek ze všech stran a nikoho jsme nezahlídli. Naštěstí přijela dvojice cyklistů, kteří znali číslo a po krátkém telefonátu přiběhl samotný Sýkora rovnou z vinohradu. Následoval podobný košt jako v Bořeticích vylepšený o pařený ovčí sýr, který dovezli kolečkáři z Frýdku. Návštěva se vydařila i obchodně, od nynějška bude v nabídce kromě vína i ovčí sýr a my si odvezli přes 30 litrů Müllera, Neuburského a Zweiglu. S vyladěnou hladinkou (dopíjel jsem i bráchovo košty, aby viděl na cestu), jsme pokračovali v poznávací části výletu.Náklo

U Ratíškovic jsme navštívili vrchol bájemi opředeného návrší Náklo, které soupeří s hradišti Rubín u Podbořan a Úhošť u Kadaně o umístění Sámova hradu Vogastisburku. Na vrcholu je umístěn vyřezávaný kříž a socha sjednotitele Slovanů, na lavičce tu pochrupoval strejda o kterém si Barča myslela, že je kouzelný dědeček. Byl to místní amatérský archeolog, který se účastnil jako asistent mnoha průzkumů v okolí a velmi obšírně nám vykládal a na pravou míru uváděl teorie Jana Galatíka. Přesto není sporu, že tudy kráčela historie osídlení naší země. Však vinice jsou všude okolo.

Další naše pouť vedla do lesnatého pásu Chřibů v jehož vrcholových partiích jsou ukryty pískovcové skalky. Na jedné takové je ve vysokém bukovém lese ve falešné ostrožní poloze ukryt hrad Cimburk . Než jako na hradě, připadal jsem si zde jako na stavbě, kde se střídají dodavatelé a nikdo ji nevede. Na lešení se poflakovali vysloužilí šermíři a podobní dobrodruzi, míchačka se točila a pod nohama nám skřípaly rezavé zátky od piva.

Cimburk

Kousek nad hradem jsme u cesty konečně objevili perlu chřibských pískovců, moravského Kapelníka, věž Kozel . Tak jsme s Barčou byli z toho pískovce odvázaní, že jsme začali bouldrovat. Barča lezla a já dělal bouldertaťku. Naštěstí mi jen prokopla ret a drahocenné zuby dutinu neopustily. Hubu jsem si umyl ve studánce U mísy  . Kozel 2

No hele, žádnej smích, ty buky jsou fakt vysoký, v Roklici by se Kozel vůbec neztratil.

Neděle

Cestou domů jsme kolem dálnice hledali vhodné polohy pro nové viniční trati v Čechách a například na D8 vpravo od stoupání za mostem přes Vltavu u Nové Vsi, to by bylo místečko. Dát policajtům, co tam furt měřej, motyčky, měl by to i kdo obhospodařit. Nedalo nám a museli jsme zastavit v Malých Žernosekách a porovnat severočeskou realitu s nabytými zkušenostmi.

VelkéŽ1.JPG

Hrůza, běs. Na historických viničních horách Lovoši a Radobýlu jsou převážně zahrádkářské kolonie o vinařských obcích Vchynice, Michalovice, Žalhostice nebo Podviní nemluvě. Ale je jedno místo, kde se nad vinicí nese cinkot karabin a vzduchem poletuje bílý prášek.

Morava slunečná

 

 

by Josef Novotný last modified 2008-06-10 12:43

Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System