Pfaffenstein patří k nejzajímavějším skalním útvarům v Saském Švýcarsku. Nejvyšší bod této nepřehlédnutelné stolové hory je ve výšce 435 m. Jeho úbočí jsou lemována členitými pískovcovými skalami a osamocenými skalními věžemi. Ta nejzajímavější,a taky trochu symbol celého Saska,  štíhlá skalní jehla, čnící 45 m. nad okolní terén, je Barbarine. Bohužel nám horolezcům je její vrchol odepřen. U patky této dominanty jsou cedule s nápisem "KLETERN VERBOTEN". Ty sem umístili ochranáři již v roce 1975 z důvodu špatné statiky vrcholové hlavy. Ta byla narušena údajně úderem blesků. Nezbývá než se snažit sápat na jiné, sice méně výrazné, ale o to vyšší věže. Těch tu je uznaných 32 a jen na ně vedou horolezecké cesty. Na masívy, jak je známo, němečci nelezou. Možná škoda, protože tolik úžasných neprostoupených stěn a směrů jsem nikde jinde neviděl. Uvidíme jak dlouho jim toto vydrží. Některé masívy by u nás byli určitě brány jako věže...

    Takže ta koncentrace cest je zde mnohem menší, se železem taky šetří a celkově převládají cesty těžší (VIII a výše). Nepočítám trojkové komíny. Taková  padesátimetrová sedma  s dvěma kruhy, to už lezce opravdu prověří v psychice, v umění smyčkovat a v důvěru svých sportovních sil. Odměnou vám je opojný pocit na vršku věže. S Honzou Vojtou jsem se vydrápal na tři. Jak se jmenují vám však nepovím. Průvodce nemám, jím nám zde byl Zdeněk Vostřel, chodící encyklopedie. Já mám kolikrát problém si zapamatovat ty České názvy a o těch Německých?... No..  Snad to doplním někdy později a snad taky nějakou fotečku. Foťák jsem si nebral, jel jsem přeci lézt. Ale teď mne to docela mrzí. Počasí bylo ideální, jak říká Rasta "porno", tak se dařilo i lezecky. Padli dvě IX a hlavně bez mg! (to asi prvně). Oni ho tam opravdu nepoužívají! Nikde na skalách a ani v těžších cestách, žádná stopa. Nechápu.

    Docela jsem se zpotil v jednom VIIIa. Nástup 20 m. soustavou spár a komínků na předskalí, z něj obtížně asi 5 m. stěnou k 1K!, přes oblé břicha dalších 5 m. vzhůru, jištění nijaké. Hrozila držka na předskalí. Tak hledám v tom rajbuňku kde se dá a nacházím. Vidím malou jamku s menšími  hodinami. Prsty zastrkuji co nejdál a chci rozvázat 6 mm. prusíka co mám na sedáku. V tom do ruky hrozná bodavá bolest. Nevím co se děje. Koukám a celá ruka je rezavá od mrňavejch, agresivních mravenců. Chtěl jsem se pustit, ale ta bolest, která by mě čekala na předskalí by byla asi větší než pár kousnutí od této armády nepřátel. Dokončil jsem dílo, hodinky provázány, sfouknul jsem ty nezvance z ruky a pokračoval v pohodě dalších 3 m. vzhůru ke 2K a pak na vrchol. Vypečená cesta co si budu dlouho pamatovat.

    Výletík jsme zakončili, tak jako u nás. Pivečkem v restauraci přímo pod skalami s příznačným názvem Barbarine. Kochali jsme se vyhlídkou na nedalekou stolovku Konigstein s klášterem ze 12 stol. na vršku a spřádali plány, kam do Saska příště. Moc pěkné nedělní odpoledne...

Tschus Zdéna.