Turecko jsme si vybrali i proto,že jsem zde byl letos na rodinné dovolené a tato úžasná lezecká místa, jako Olympos, Akyarlar a Geyikbayri jsem navštívil. Hlavně dostupnost z Čech je na pohodu. Za 190 EUR nás nízkonákladovka dopravila z Drážďan do Antalye a zpět. Z letiště taxálem za 40 EUR na místo(samozřejmě, že se dá i mnohem levněji). Ve tři odpoledne jsme již byli ubytovaní  a šli do skal! A to jsme v šest ráno nasedali v Roudnici do vlaku….

Turecko je velká země. Rozlohou  desetkrát větší než Česko a žije zde přes 70 miliónů obyvatel. Je tu nepřeberné množství antických památek, kterých je zde prý více než v samotném Řecku. To nám jen dokazuje, jak je svázána s evropskou historií. Turecko nám je geograficky poměrně blízké, ale kulturně dosti odlišné. Část leží v Evropě a větší část v Asii. Chtějí do Evropské unie. Pro mě to je Asie se vším všudy, takže má rada by byla naprosto jasná. Tím spíš, když si chtějí zachovat vlastní identitu, když mi, Češi, se jí dobrovolně vzdáváme.  Je to země mešit, umírněného sunitského islámu, čajoven s vodními dýmkami, orientálních tanečnic, kulinářských specialit, hor a krásných pláží, slunce a hlavně milých a pohostinných lidí. Zkrátka Turecko je velkolepá země!

A to i z pohledu sportovního lezce.Geyikbayiri je první lezecké místo v Turecku s mezinárodním ohlasem. Pro svůj stále nevyčerpaný a vysoký potenciál kvalitních a těžkých cest, je a bude důležitou destinací. Hlavním dříčem, objevitelem a dělníkem skal je borec Ozturk Kayikci. Ten zde koncem roku 2000 začal dělat jednu úžasnou linii za druhou.Dnes je zde,  a tedy nejen díky jemu, přes 500 cest všech obtížností a s kvalitním technickým zajištěním. Všem dělníkům patří velký dík.

Na první týden pobytu jsme zvolili ubytování v malém kempu Climbers  Garden. Malinkaté chatičky jsou obsazené, a tak stavíme jejich erární a trochu potrhaný stan. K tomu každá osoba dostala matračku pro lepší sny. Umývárka s hajzlíkem jsou společné, tak jako společná jídelní místnost a kuchyně.  Za tento komfort chtějí 7 EUR na osobu na den. Do nejbližších skal to je 5 minut. Přímo nad kempem je asi nejhezčí sektor Sarkit. Výška vápencové stěny je kolem 50 ti metrů, ale ty lezecké délky jsou samozřejmě kratší. Hned vedle úžasná jeskyně Magara, zde se dá schovat před sluníčkem a o kousek níže asi náš později nejoblíbenější sektor Anatolia.  Naše první kroky vedou na kraj sektoru Cesme. Je to první lepší sektor v průvodci a chceme si postupně odškrtávat ty cesty, na které máme. První cesta je za 6b+ Ali baba. Je zde těžší bouldrový nástup a pak kraulovačka v 15 ti metrovém prstovém sokolíku. Hodně jsem se musel snažit, abych nevypadl.  První cesta a říkám si „uf“, pěkně to tahá a vostrý jako prase. Jsem zvědav jak to dlouho vydržíme. Leze hned Špágr a pak Miras. Pro Špágra je tato cesta labutí písní. Ráno v šest hodin, když zjistil, že jsme normální, že spíme alespoň do sedmi, sbalil se a šel na hodinu běhat po kopcích v okolí. Teď tu leží ve stínu olivovníku, zelený jako ten strom, s hadrem na hlavě a kdyby se nestyděl, tak by snad i blil. Asi není zvyklý lízt na konci listopadu na sluníčku, které rozpaluje skály a je tak 35°C! Lezu s Mirasem a postupně si odškrtáváme jednu cestu za druhou. Mirda se snaží, ale je na vápně prvně a tak si nějak nemůže zvyknout.Zjistili jsme, že jsme docela čajíčci. Čekal bych, že to polezu více na pohodu.Nebo je tu tvrdší klasifikace. Tvrdý tu je rozhodně materiál. Ty dírky, zářezy a krápníky jsou jako by po nich ještě nikdo nelezl. Je večer, jdu podél skal a ty hřejí jako kamínka. Úžasná a čistá energie. Koukám na sebe do zrcadla a tam, světe div se, vychechtaný chlapík. Ruce bólí, prsty pálí a dušička se tetelí radostí. Dnes devět cest. Zatím bez pádu, bez odsedu. Ale už se nemohu dočkat zítřka. Těch linií, těch cest co nás čeká.... Taky se těšíme na večer, na pivko.  Hvězdy a turecký půlměsíc září do hornaté krajiny nějak více než u nás. Nebo to je tou euforií?

Špágr ráno běhat nechodí. Zatím. Přesto vstává brzy. Určitě první v kempu. A je ve formě jako vždycky.Dny se opakují, temně modrá obloha se nemění a cesty přibývají. Po čtyřech dnech jsou prsty docela na sračku a jen sbalit si věci do batohu bolí. Ale jsme tvrdý sami k sobě a tedy lepší a lepší. Neexistuje si v cestě sednout. Sedíš?, spadl jsi? Mazej dolu a zkus to znovu.  Špágr je v tomto ohledu nejpoctivější. Já ze začátku namítal, že mě nebaví lézt stejnou cestu třeba čtyřikrát dokola jenom proto, abych to měl v kuse, přesto, že všechny kroky jsem tam udělal.  Říkal jsem, že prostě na to nemám a tedy raději polezu něco lehčího. Jenže pan Mr. Spacek, jak jsem mu začal říkat s obdivem k jeho čistým a hodnotným výkonům, už leze na RP nebo PP cesty za 7b! Tak jsem pro jistotu přidal ještě vykání. I přesto já stále nemám  7a v kuse. Kurva jak to?  Obdivuji jeho techniku a našlapování po nejmenších stupech, jeho rozvahu a klid (pro mne možná až moc velkou). Samozřejmě, že mu cesty a úspěch přeji, ale vadí mi, že já nic. Měním strategii a v cestách které mi nejdou se schválně dál trápím. Náš třetí účastník zájezdu je ani ne dvacetiletý Míra Jelínek. Leze rok a pro lezení je zapálený, možná až moc. Jestli mu to vydrží a trochu přehodnotí priority, má dobrou lezeckou budoucnost (sorry Miras, ale zatím mi na tvém přístupu něco nešmakuje). Umí se k lezení dobře postavit, baví ho to a jde mu to! Leze 6a, 6b a chtěl by stále více. Je to dobře , ale se Špágrem mu radíme (jsem rád, že oba, že nejsem jen já takový chytrák), aby raději lezl více cest této obtížnosti, aby hned nepokukoval po 6c a 7a a vyšších číslech.  Míň keců a více vůle a bojovnosti by ti také slušelo.

Jsme tu pátý den a na obloze se neobjevil ještě ani mráček. Chce to také si orazit. O restdeji jsem snad někde něco četl. Jaký, že den to má být? Šestý, sedmý? Půjčujeme si káru a společně ještě s klukama „ovečkářema“ z Teplic (Filip a Kuba)vyrážíme směr Olympos. Cestou stavíme na báječném místě k odpočinku a koupačce. Před tunelem Akyarlar. Sejdete asi 100 m k moři a jste v opuštěné zátoce. Moře? Klidné a teplé. Koupeme se, ale cajky zde máme také. Nahoře jsme nechali snad jen to auto. To ať si ukradnou. Takže ZASE lezeme a bouldrujeme. Dovedl bych si představit zde nocovat.

…nožem probodnout petku s benzínem, podpálit oheň, nabodnout pípáka a lahvinku vínka k tomu. Poslouchat moře, koukat do ohně a usnout. Ráno tě vzbudí první paprsky nad mořem, nový krásný a teplý den…

To všechno by šlo. Jen to půjčené auto nahoře! To odpočívadlo plné odpadků (Turkish standard) a střepů z auto skel nám to jaksi nedovoluje. Pokračujeme do Olymposu. Tepličáci žadoní o zastávku. Že jsme ještě dnes nejedli, že prý ovečka by bodla. Vypadala dobře. Špágr a já dlabem zase jen jeden skvělý zeleninový salát. Miras jí jako na Václaváku. Gyros s jeho tradiční kolu.

V Olyposu v Kedirs Tree House nás vítá místní bourák lezec a indián, Denis. Opravdu sympaťák .Spaní v takovém cikánském a krásném prostředí za 16 eur pro všechny za noc . K tomu ještě večeře. Dvakrát se ptáme, zda to není šedesát. Ok! Bereme a ani nesmlouváme. Večer dýdžej pouští Pixes, Doorsi, Hendrixe, Zepelíny, Nirvánu a jiné staré pecky a já jsem rázem taky v nirváně. Ráno mě z toho trochu bolí hlava. Snídaně je v ceně. Je hezky a tak co jiného. Jdeme pro změnu lézt. Tentokrát jen ve dvou. Miras nevydržel nastolené tempo (ani včera nelezl) a „ovečkáři“ šly po památkách.Denis nám poradil, že nejlepší sektor zde je Cenet. Takový náš Panťák, jen asi pětkrát větší. Hladká, barevná  a převislá zeď, ve vertikálních liniích prošpikovaná stříbrnými Fe prstýnky. Dole o  50 m níže vlny doráží na kamenný útes. Nádhera. Pan Špaček je už někde jinde. 7a leze na OS a na pohodu. Já tam bojuji. Vybírám si Gunah 7a. Dvakrát jsem z toho vypadl. Lezu to potřetí a je to nejdarebnější pokus. Seru na to! Petr se mě snaží řečmi utěšit.Otvírám hnusné teplé plechovkové pivko. Nedá se pít. Náladu mám víte kde? Jdu do toho ještě jednou, ale bez ambicí. Chci jen vycvakat presa. Najednou to nějak jde. Jsem pod klíčovým místem, začínám se více soustředit a v dobrém vyklepu. Lezu dál a říkám si :

 „Kde že je to těžké místo? Hele, tady je řetěz. Uf, jsem nahoře, ale to to trvalo!“

 První turecké 7a v kuse! Špágr ze spodu huláká:

 „ .. a co vítězný pokřik?“

Já nic, užívám si to, vstřebávám to.  Slaním a zářím a svítím jako důlní kolečko od Jáchymova.  Prej sem se v tom jen prošel. Nevím proč, ale bylo to tak. Turecký blok je odstraněn. Alespoň doufám. Ještě koupačka v moři na pláži pod Národním parkem, vedle na udici lovících domorodců,  další noc „na stromech“ a go back.

V Antalyi máme v nádrži ještě dost benzínu. Jedem tedy ještě do Manavgathu na koloseum, na akvadukt a jiné památky. Po šesti dnech lezení konečně rest day. Ta antica je asi fajn, ale já bych raději volil nějaký aktivní odpočinek. Třeba rafting. Ten se tu nabízí. Krásná pstruhová a rychlá řeka s čistou vodou. Jen je jaksi po sezoně a ty rybí restaurace nabízející pstruhy, nefungují. Tak trochu trpím na parkovišti až se Kuba a Filip nabaží té historie. Vrací se naprosto spokojeni. Tak je to správné, tak to má být. Než dorazíme nahoru do Geyikbayiri,  kluci zase žadoní o zastávku. Přeci ještě na ovečku. Mrtvých a živých oveček, ale i koz a krav, jsme dnes viděli nějak více než jindy. Dozvěděli jsme se, že je dnes státní svátek, Den zabíjení nebo Den obětí. Vlastně něco jako naše Velikonoce.  Podle pověsti měla žena zabít své dítě. Místo toho obětovala ovečku a tím zachránila lidský život.

Přestěhovali jsme se do chatičky za 8 EUR na osobu na den do kempu JO-SI-TO. Je to opravdu místo s atmosférou.  To místo na vás hned dýchne. Má prostě genius loci. M. Hildebrandt v novém průvodci dokonce tvrdí, že v prvních letech měl tento areál ducha Yosemitského campu 4. Stejně jsme sem už od začátku chodili každý večer na vínko či pivko. Ze začátku jsem preferoval to vínko, ale lahvinka za 16.50 EUR není nejlevnější. Po iks dnech, koukám do peněženky, že mi ubývá fifníků. Přecházím na pivko za 2,50 EUR. Není to tu jako ve Špáňu. Ale možná naštěstí. Další dny jsou dost podobné těm prvním. Lezem a lezem. Prsty na rukách nějak více ztvrdly, naopak špičky lezeček jsou prodřené a  ta ranní energie, alespoň pro mne, trochu schází. Mám silnější druhou polovinu dne. Špágr, nebo stále Mr. Spacek, nastoupí  v osm ráno do stěny a hned je to těžká karta.  7a+, 7b. Teď to lezeme už oba. Cítím opravdu zlepšení. Jen těch cest není za den tolik, co na začátku. Kvalita střídá kvantitu. Za den tak 6 cest. Ale dlouhých. V sektoru Anatolie přes 30 metrů. Miras teď s náma nechodí. Leze s lidičkama jemu podobnýma. Chytil se partičky s nějakou Češkou s Turkama a Španělama. Zpět se vrací nadšený a stále se zlepšující. Jednou na večer dokonce prohlásil, že nám koupí pivo a sám si taky dá. Má prý proč. Dnes vylezl bez odsedu své první 6c. Jsem rád, že ho to baví.

Špágr už zase chodí běhat. Vyráží za tmy a více jak hodinu o něm nevíme. Je jako Rocky. Vždy tvrdí, že dnes doběhl zase dále a zase výše.Pak čeká až se nastartuji do činného stavu. Je fakt, že ke konci se mi už moc nechtělo. Chtěl jsem zase restdej. Už zase lezeme pět dní v kuse. Předpověď počasí vše mění. Dnes má být poslední hezký den, a tak jdeme do skal.  Už jen není takové horko a nejsme, jak říká Špágr, jako leguáni. Občas se objeví i mrak.

V noci to přišlo. Vichr síly uragánu, bouřka, že bylo vidět jako ve dne a země se chvěla. Měl jsem docela strach. Myslel jsem na Českou osudovou výpravu pod Huascarán. Kdybych měl cestovatelský plášť, zapnul bych poslední knoflík a byl raději hned doma u dětí a ženy. Takto jsme to museli protrpět do rána.

Ráno vlhko, skály proteklé a z kopců po okolí se páří. Dnes bude po třinácti dnech pobytu už druhý rest day. Vyrážíme na stopa. Stop je zde v Turecku opravdu zábava. Miras jezdil dolů poměrně často. Nám pro jablka a sobě pro kolu a na gyros. Tvrdil, že nejdéle čekal tři auta. Když projelo páté, nadával, že to je bída. Přeci jenom jsme tři. Šesté nám staví. Černý chlapík s knírem a s obočím hustším jak Brežněv nás v prorezlé feldě veze až do centra Antalyie. Zve nás na zítřek k sobě domů na večeři.  Ve městě bloudíme. Hledáme staré lázně. Adresu máme, ale i tak pro jistotu bereme taxika. Za smluvních deset éček nás navoněný borec  vozí po ulici sem, jinou zpět, pak objede kruháč, ještě jednou kruháč, zaplatí tureckou liru za vjezd do starého města a po chvíli nás vyhazuje přede dveřmi sauny. Nejen v Praze jsou tito řidiči lotři. Lázně jsou více než 600 let staré. Již nazí, jen s ručníkem v pase, vcházíme do teplých prostor bez elektřiny. Světlo je přirozené a je ho málo. Jen z malých stropních průduchů. Stěna je z mramorových desek a velké a horké lože také. Uvaděč nás položí a rukama naznačuje ať se nahřejeme, vykoupeme a uvolníme. Jsme trochu nejistí. Koukáme po ostatních chlapech, ale jen opatrně, aby nebylo vidět, že na ně koukáme. Nevíme co se sluší a co smíme. Občas se z plechové misky poléváme vařící vodou. Intimní partie jsou zahaleny. Přichází masér oděný jen do mokrých trenek a za ruku si mě odvádí ještě do menší a temnější místnosti. Doufám, že jsme opravdu jen v lázních...  Masáž je důkladná a strašně příjemná. Dokonce u toho začíná zpívat a odhazuje, něco jako mou špatnou energii, do rohu místnosti. Uvolňuji se úplně a říkám si, že mi je už všechno jedno,že si se mnou může dělat co chce. Proběhl peeling, pěnová masáž a voňavá olejová masáž. Masáž chodidel a namožených rukou a prstů, masáž hlavy, uší a všech svalů o kterých ani nevím. Prostě paráda . K tomu ve foajé černý horký čaj a čerstvé umyté ovoce. Jsme jak znovuzrození. Až budete v Antalyi, rozhodně navštivte Sefa Hamami.

Další den ve skalách nám Míra chce ukázat jak moc se zlepšil. Vybírá si 6c v jeskyni nad JOSITO kempem. Zde mimochodem vedou nádherné cesty. Ve výlezu z pod převisu padá. Nedává ani druhý, ani třetí pokus. Je na něm vidět, jak je zklamaný, že se nám chtěl předvést. Oceňuji ovšem jeho snahu a bojovnost. To je pro mě lepší, než kdyby to vylezl. Další den už to bylo horší. Hned na dvou prvních nezdarech, zabalil jasně poslední den lezení. To je to, kde má velké rezervy. Se špágrem pod skalou otevíráme vínko a k tomu skoro půl kila výtečných černých oliv ( je po nich docela tmavé hovínko).Je takřka sváteční den. Dnes si to chceme už jen užívat. Opak je pravdou. Zkouším pokus v Monkey mafia 7a+ od Tobiase H. Nádherná cesta po poviných a dlouhých natahovacích chytech.Ten má zde cesty opravdu tvrdé. Na čtvrtý pokus ji přelézám a mám z ní opravdu skvělý pocit. A není to jen tím vínkem. Pro jistotu kupuje Špágr v kempu ještě lahvinku. Poslední den a po devíti cestách jdeme v dobré náladě a za tmy zpět. Parádní tečka za parádním výletem.

Jestli mohu trochu mluvit za Špágra, řekl bych, že nejvíce si cení cesty Seek and destroy 7b+ na OS! v Anatolii a v jeskyni Magara, převislou cestu  Amele 7a+ PP. To byla opravdu nej cesta!!!

Mírova top cesta byla traverzovka v Alabalik sektoru, Kelebegin Ruyasy 6c.

Má best ofka je Monkey mafia 7a+  na PP v Turkish standard a  na OS Kara Yilan 7b v Mevlana sektoru.

Jak říká Jarek Nohavice v souvislosti s pitím a potažmo s alkoholismem - každý má ten svůj kopec jinak vysoký.  Mi lezci, máme taky každý strop někde jinde.Z de v Turecku bylo maximum 7b+. Se Špágrem jsme přelezli i jedno 7c, ale oba jsme tak nějak cítili, že jsme z klíčového místa uhnuli na dva chyty stranou a tím si cestu zlechčili, tak s této cesty nebyla ta správná nálada.  Jsme rádi, že jsme na sobě dřeli, že jsme vydrželi a hlavně že se domu vracíme plní elánu a dobré nálady. Máme na co vzpomínat a když už je ten nový rok, a tedy přání všeho dobrého, přeji každému, koho lezení opravdu baví,aby absolovoval  taky takový úspěšný výlet za lezením.

A v roce 2010 úsměv na těle a na duši.  Savana a lezení zdar.     

  Zdeněk „Fábera“ Němec.