O srazu vím z jejich webu a protože ty poslední víkendy byly skvělé a docela to i leze, těšil jsem se jak pokecám s lidmi, které jsem celé léto neviděl a hlavně, že si zase zalezu v Labáku. Větší lezecká část našeho Horce jela lézt do Jizerek, a tak se mnou jede jen Zajda. Předpověď byla dobrá, ale ta vlhkost a inverzní počasí to kazí. Nad tím hnusem je však cítit modro, a tak doufáme ve změnu. Gorbi se na nás vrhá a jásá, že někdo přijel. Představuje nám Viktora, nováčka. Za Hoket jsou tu jen oni. Přijeli již včera autem a z Prahy natočili 220 km. Gorbi dělal navigátora… (na jaře nás také „úspěšně“ vedl zkratkou na Vojtěcha). Přesouváme se na Belveder. Nikam se nechci hnát, proto navrhuji hospodu. Zástupce Hoketu je pro všemi deseti. Interiér hospody zdobí nádherné panoramatické fotografie Labského údolí od Děčínského fotografa Bučiny. Gorbi na nás stále něco chrlí, že jsou banda jen kecálistů, že ho serou, a že přestoupí k nám. Ujišťuji ho, že v každém lezeckém spolku to je podobné, že vždy leze jen podstatně menší část. Na celou trochu konzervativní hospodu halasně volá „Kde jen ten prďola co tu čepuje pivo?“, domáhaje se druhého škopku, zatímco my máme vypitou sotva půlku. Raději platíme. Venku překvápko. Ažůro!!! Jde se na skalníky.

   Kluci vyráží s předstihem. Sice se vedoucí lehce motá a první směr byl někam do houští, rychle poznává, že tudy to nevede a po chvíli nachází tu správnou pěšinu. Jdou na Velkou Baštu a na nějakou novou cestu vedle Ligy. Ráj Ksindlů. Sedmičková cesta a 11 BH dává tušit, že to bude brzy oblíbené. S Martinem jdeme pomaleji a pod skalami. Mineme Růžovou věž, Trůn, Zrcadlo. Všude obsazeno, leze se. Zastavuji asi u Baldachýnu. Nemám průvodce. Půjčil jsem jej v létě Kristýně a Lence. Já v té době potřeboval jen berle a vyhlídky na lezbu nebyly růžové. Noha bolí jen někdy, ale v cestě na to nemyslím. Ta chytrá knížka by se hodila. Holky tu nejsou. Škoda. Vybírám očima směr, který se mi jeví jasný, přímý a sportovní. První jištění už v 5 ti metrech dodaným železem. Plán byl, že toto vynechám a cvakat budu až ten první BH. Nakonec jsem byl rád že to tam bylo, ale je to jen začátek a chytovatější. Sport začíná až v patnácti u 2. BH. Převislá stěnka lehce se špičatící do hrany. Chyty mizí a nahrazují je povinné omágované lištičky. Lezení pro mě krásné a na hraně na hraně. Jen tak tak cvakám 3. BH. Říkám si : „Ty vole, co to lezeš? To mělo být na rozlez a na pohodu.“ Pokračuji úkrokem vpravo a přes dvě dvouprstové dírky do vodorovné police. V ní křižný krok bez nohou zpět nad jištění. Po několika lištičkách velikých jako zápalky ke 4.. BH. Dále nevidím nic stříbrného, jen erární smyčku pod převisem. Tak pokračuji. Převis, pozitivní chyty, závěrečný rajbas 10 metrů nad jištěním byl už na pohodu. Do majlonky cvakám poslední preso a řvu dolů na Zajdu ať si hlídá konec mého 80 m lana. Na výchozí místo to vychází akorát. Martin dolézá jen ke třetímu jištění a dál jej to nepouští. Je to hrozně znát, když se leze jen málo. S nateklými bandaskami ho spouštím dolů.  Chci aby si vylepšil svůj lezecký kredit, tak jdeme na Velkou Baštu. Potkáváme Brňáky a ptají se jaký že byl ten Kočkolap IXa. Kočkolap? To bylo ono? Divím se a mám najednou smíšený pocit. Tak dlouho jsem tu cestu plánoval a těšil se. Pocit naprosté spokojenosti přichází až teď. Připomíná mi to mé počínání v Kruhu za kruhem VIIIb před lety. Též jsem to dlouze plánoval a chodil kolem toho jako mlsný kocour, ale nastoupit do stěny jsem se neodvážil. Až jednou.

    S Romanem jsme lezli Ligu VIIb a Pánskou jízdu VIIIa. A začalo pršet. Protože je Bašta celá převislá sešlo se dole více lidí. Podle velké brašny a holé hlavy poznávám vynikajícího fotografa  Piechowicze. Otevíráme skalní víno. Krabicovou Červenou poezii. Kecáme a popíjíme. Přestává pršet a z krabice též již nic neteče. Ty předešlé tropy udělali své. Skála je po chvíli suchá. S Piechowiczem v zádech (to cvakání spouště nám ješitům fakt pomáhá, viď Rosťo) si to valím stěnou a cvakám kruh za kruhem. Už tehdy jsem si řekl, že nemá cenu nic moc odkládat.

    A dnes jsme zase pod Baštou. Gorbi Ráj Ksindlů netrefil, jak jinak,ale navzdory svému alkoholickému opojení vylezl slušnou Úklidovou četu VIIb! U jištění Viktora u toho nahoře leží a nadává, že má zamotaný lano. Já vybírám novou cestu napravo od nich. Myslel jsem jak v tom budu kraulovat, ale zase tak zadarmo to nebylo. Je to nějaké nové VIIIb. Zajda konečně dává a je spokojen. Do horní poloviny stěny praží slunce, ale zde u nástupu je stín a tudíž i zima. Jdeme doprava na Malou Baštu. Tam je příjemně, a tak je na řadě siesta. Martin mě hostí doma namazaným chlebem a já jeho lahvinkou Svatovavřineckého a olivami. Dorazil Pájka s Andrejkou a Filípkem. Lanaří nás na jeho novou cestu na Pyramidu s názvem Pohled medúzy VIIb. Ok! Zase se přesouváme. Na první pohled nevypadá nijak úchvatně. V 15 ti metrech se skála lomí a pokládá a je vidět až závěrečný hranol 50m. od nástupu. Teď v tom již krauluji a to až na vršek, včetně  závěrečného hranolu, kde si lezec musí na fantastické hraně zandat jištění své. Zde nám osmdesátka již nestačí, a tak jsme museli navázat i lano od Andrejky. Inu jsme v Labáku. Žádná Rač. Mohu doporučit. Cesta, jak říká Pájka, pro lidi. Možná na můj vkus v první polovině až přejištěná (BH), ale to „lidi“ jistě ocení. Zajda je z této cesty nejvíce nadšen. Leze to ještě Andrejka, zatímco Pájka dole blbne s Filípkem a vylepšuje si včera pošramocený tatínkovský profiil. Dožínkyna Vodce a dokončenou a převzatou práci zapil víc než dost. Znám to. Jen ty naše ženské to vidí trochu jinak.  Lezeme ještě jednu Pájkovu nedodělanou cestu hned vedle. Podobná klasifiikace i charakter. Rajbas a chytovatá stěna. Kdo rajbasy zrovna nemiluje, věřím, že zde si je bude užívat.

   Je chladný a podzimní večer před šestou. Slunce je již za horizontem, teplota se ihned mění a za chvíli se bude měnit i to světlo. Končíme a jsme, přes počáteční pochybnosti, nadšení. Babí léto nám ukázalo tu správnou tvář. Dnes už vím, že poslední. Jistě nějaké slunné dny budou a s lezením se teď ještě nekončí, ale ta barevná atmosféra bude ta tam. Barevné listy ze stromů co nevidět opadají a ty spolu s jiným úhlem zapadajícího slunce, dávají této roční době jedinečnost. A zde v Labáku je to ještě umocněno mohutnými buky, hlubokým údolím, tekoucí řekou, přívozem, zchátralým žlebským kostelíčkem…  

    Večer Na Štandu ještě proběhl celkem dobře. Hrálo pět kapel. Hácéčko a punk. Dorazili i kluci z DŽ company Ondra s Tomajdou, Miky z EC a další. Lezli ty prásky na Růžovou věž. Za Nový Bor tu byl Dejv a Jana a Petra. Pivo roznášela, tak jako na jaře, mladičká dívka s kvalitními přednostmi na hrudníku. Dnes neměla hluboký dekolt, ale oblečenou černou rybářskou síť. Myslím, že toto, jako pozvánka na návštěvu Labáku stačí. Neděle už byla labutí písní právě skončeného babího léta….

   Končí tak můj soukromý duel, Jaro versus Podzim. Výsledek 2 : 3 Skórovali: Jaro - Pantheon a Labák, Podzim – Vlhošť, Bielatal, Labák.

   Kruh se pomalu uzavírá, ale prostor pro hezké dny ve skalách tu ještě je. Vše se zaklapne tradičním během na Radobýl a  vyhodnocením výstupů roku na Vodce 15.12. 2008. Tak pomalu bilancujte a připravte si své nominace do jednotlivých kategorií.
 

Háre Krišna