You are here: Home Členové Zdeněk „Zdéna“ Němec Články 25 let HORCE
Navigation
 
Document Actions

25 let HORCE

První komunikace o možné oslavě 25 výročí založení našeho oddílu, proběhla s Pepikem již na jeho a Pifově oslavě padesátin u Velkého ohně v Roklici. Říkal jsem si, ano, to bude důstojné a vhodné a ještě zalezeme. Počasí v tuto dobu léta bude jistě parádní. Pepik napsal na web informaci o založení a zvadlo do hospůdky do Blížáků. Je fakt, že jsem trochu obavu o účast měl, tím spíš, když poslední dny jen lije. Vše dopadlo a proběhlo více než zdařile.

 

 

Text a foto autor by Josef Novotný

 Když jsem plánoval sraz v BlíževedlíchNa terase, představoval jsem si žhavou letní noc plnou hvězd, kdy na plácku u cesty pod skalami budeme sedět u ohně a nad hlavou nám občas prolítne meteorit jako předzvěst Perseid. Místo toho, když jsem si na půdě balil kletr, spustila se průtrž a přestala, až když mě Iva vysadila na východním nádraží.

S Pavlem jsme přijeli do Blíževedel chvilku po dešti, který jsme tlačili před sebou. Na dvoře hospody U Kostela už čekali Karel s Dědkem a Jaromírem. Než zapadlo slunce za stodolu a mlha od stvolíneckých rybníků zakryla Ronov, měli jsme sražené stoly a Martin se Stránětem ladili kytary. Svoji oblibu mezi kamarády stvrdil Honza Horák dalším veselým Příjezd Honzykouskem. Svůj triumfální příjezd zakončil bravurním ulehnutím do bláta a přikrytím se vlastní Yamahou, kterou jsme z něho museli sundat. Honza byl hned na nohou, elegantně si z lýtka scvrnkl škvarek a řekl:

- To je dobrý, hlavně že nemám plnou nádrž, to už by to hořelo - jaký tu mají pivo?

 

 

To už uviděl svého parťáka Mirka Vejvodu a zábava se rozjela. Mirek odkudsi vytáhl svůj starý lezecký deník  z dob vzniku HORCE a spolu s ním se vynořilo z našich šedých nebo holých hlav mnoho málem zapomenutých historek. Mirka jsem neviděl snad 20 let a do teď ve mně přežívá radost ze setkání. Protože si blbě pamatuju vtipy, po zbytek večera jsem si vtloukal do hlavy tohle Mírovo vyprávění:Pavel a Míra

- Když jsme v šestaosmdesátým natírali v Ageozetu jeřábovou dráhu, bylo to v létě při celozávodní dovolené, strašně jsme záviděli ostatním, že někde lezou, zatím co my vyděláváme pro oddíl. Jeřáb zůstal pod proudem, abychom s ním mohli při natírání popojíždět. Když jsme natřeli celou dráhu i se sloupy, zůstala před námi holá omítnutá štítová stěna výrobní haly. Nikde nikdo, zavěsili jsme na hák tyč ušlechtilé oceli z Poldovky a Honza rozjel jeřáb na koncáky u zdi. Břemeno se zhouplo a vyrazilo do omítky hlubokou díru. To opakoval tak dlouho, dokud nevytvořil středem stěny novou cestu. Tak jsme si mohli i na brigádě zalézt jako ostatní.

Po zavíračce jsme v mlze vyrazili do bivaku. Byla hustá mlha, teplo, prostě prádelna. Zabloudili jsme hned na rohu statku ve Stranném, najednou jsme stáli na pastvině plné kravinců. Nemít sebou Hanku, která se v lukách vyzná, stojíme tam dodnes. Ale ani cesta do skal podél strouhy nebyla snadná. Kromě klení a vzpomínání na tatranské mlhy zazněly i tyto věty:

- Kdo to tady leží?

- To je předseda!

V bivaku se Lahváčovi podařilo zažehnout ohníček a tak jsme ještě do tří kolovali lahvinky a opíkali klobásky, no prostě labůžo až do totálního vytuhnutí.

 

Pohled z bivaku

 Ráno nebylo perspektivní. Ani když nás Dědek budil. Naštěstí brzo odjel, protože naletěl na fintu svojí ženy, která mu poslala esemesku, že podle radaru se to sem žene a v jednu bude zase polízanice.

V jednu polízanice byla. Takovou ostudu jsem už dlouho neudělal. Nenastoupil jsem do komínu Staré cesty na Litoměřickou věž. Přímo před škodolibými zraky Jaromírovými. Místo mě se za Čermyho navázal Slávek Krob a statečně se tím slizským peklem vyhlemzal až nahoru. Za ním ještě dokončili výstup na počest založení HORCE Fábera a Lahvoň.

Osvěžen vrcholovým vánkem a prohřát slunečními paprsky, rozhodl se Fábera na údolní straně narovnat ke druhému kruhu převis v cestě Vězeňské blues. Povedlo se. Na světě je nová cesta „25 let HORCE“. Krachání háčků a borků při tlučení kruhu jsem ještě celkem snášel, ale při dolejzání ke kruhu originální cesty jsem měl o Fáberu prachsprostej strach. Bylo to o hubu. Jsem zvědavej, jak viděl sraz on.

Blata pod Ronovem

 

Jen něco málo k doplnění ode mne.

V prvé řadě musím říci, že jsem rád, že toto proběhlo. Jisté tradice a setkání by se měli, a myslím si, že i z vlastního zájmu, dodržovat. On má člověk v mládí dost kamarádů, kteří léty tak nějak ubývají a přetrvají jen ty, které si sám udrží.

V Blíževedlých to začalo a po 25 letech trvání se může říci, že to i pokračuje. I když osobně si pamatuji Blíževedly v úplně jiné slávě. Dnes toto skalní městečko zeje prázdnotou. Lezce pomalu nemáš šanci potkat, skály porůstají zeleným mechem a smrkový porost je tak vysoký, že slunce není vidět ani když svítí. Přitom třeba jen Litoměřická věž stojí za to! Její slavný Dance Break má věhlas až za hranicemi Dubských skal. I proto jsem byl rád, že se zase do Blížáků podívám. Jenže to počasí letošního léta dalo tušit, že to bude jen o hospodě. Ale i tu mám rád, tak bylo nač se těšit.

Hospoda byla vybrána správně. Terasa dNa teraseo dvora s výhledem na Ronov. Ten se postupem večera ztrácel nejdříve v mlze, jak hrabství v Devonshiru, aby se ve tmě ztratil úplně. Pod lampou se naopak začaly objevovat postavy známé a dokonce i ty, které jsme léta neviděli. 

Kytary hráli, povídalo se, tančilo, hrál se pinec. Konec v hospodě nebyl koncem večírku. Přesun do bivaku po loužích a kravských lejnech byl docela zábava. Nocujeme tu v příjemném počtu. Hanka, Karel, Sláva, Pepik, Lahváč a já.

Ráno nebylo nejkrásnější. Tedy podle toho, co kdo čekal. Romantik nebo houbař musel být nadšen. Pára všude kolem nás a jí prosvítávají paprsky velice nesmělého slunce. To však lezce moc nepotěší. Tím spíše, že zdejší svah je spíše severní. Dalo se tušit, že z lezení nebude nic. Dorazil Hubka, Čermy, Rosťa s rodinou, Jaromír, Martin Košner s Janou. Bivak spíše čmoudil než hořel a dopíjeli se poslední zbytky čehokoliv. Vypadalo to na proflákaný den. Ale co ta slibovaná cesta? A půjdeme vůbec zkusit lézt? Otázky visely ve vzduchu. Byla by škoda to tady jen proležet. Slávek zavelel, že jdeme něco dělat. Jde se pod Litoměřickou a já běžím ke statku do auta pro své cajky a tedy i pro kruhy a kovárnu. Co kdyby to šlo?

Cestou zpět pospíchám po pastvině a míjím stádo krav a telefonujícího pásáka. Do telefonu křičel:

"Ty svině krávy mě vůbec neposlouchaj! Ty vole, co je to za krávy?"

Docela mi zvedl náladu a ještě lepší sem měl, když vidím sápat se členy na Litoměřickou. Jenže ani ta lehounká cesta není dnes lehká. Toho zelenýho sajrajtu je všude zde nějak moc. To nikdy nebývalo. I proto jsme na vršku stanuli jen čtyři. Jestli se tu něco nezmění (kácení stromů) můžeme v brzké době natočit nostalgickou humoresku Konec lezců v Blíževedlých.

 Naší partu doplnil právě příchozí Erik. Známe ho z našeho plesu v Krábčicích. I zde měl oblečenou stejnou kravatu a na kole byl taky. Moc toho na sobě po celý rok nemění. Na Slavkovu otázku kolik najezdí kilometrů, Erik odpověděl, že asi tisíc. Už sem viděl Slávka klidného, ale jen do doby než dodal „za za zaměsíc“. Všem nám spadla čelist.

Slib byl slib, a tak jsme se přesunuli někam k údolce na Litoměřickou. Mám zde vytipovanou cestu. To klíčové místo je v převisu, tak by to mohlo jít i za vlhka. Je to vlastně varianta, narovnání cesty od Karla Běliny Vězeňské blues. Původně se měla jmenovat Plán Barbarosa, ale tento název v minulé době nějak neprošel. Kruh jsem dal co nejvýše nad převis, aby při případném pádu, z pod druhého, to nebyla podlaha. Nevyzkoušel jsem to, ale daleko jsem k tomu neměl. Výlez nad převis je těžký a klíčový. Cvaknout druhý kruh bylo snad ještě těžší. V kolmé a vlhké skále, kde jsem ty chyty vůbec nedržel a vymotáno máte dobrých 5 – 7 metrů vám na klidu nepřidá. Po dlouhé době se klepu jak ratlík a očekávám letecký den. Nějak jsem zmobilizoval poslední zbytky sil a morálu a poslední dva kroky ke kruhu jsem udělal. Naštěstí jsem nezkoušel, zda to je jen 15-ti metrový pád nebo rovnou podlaha.. Po mě to ještě dolezl Čermy.

Kostel v BlížedlýchVedro a hlavně dusno je zde jako v prádelně. Já jsem úplně grogy a tak se přemísťujeme do „naší“ hospůdky. Ne že by zde byli kdovíjak ochotní a že by měli něco vyjímečného. To opravdu nemohu doporučit. Ale místo to je hezké. Dnes nás doplnila ještě Jíťa a po chvíli dorazili i Olda a Landspéro. Všichni na kole. Bejval bych se ještě zdržel, ale sem tu auťákem a nikdo zde nechce spát, takže hurá domu. Na zítřek domlouváme Labák nebo Sněžník. Jenže v noci přichází tradiční obr lijavec….

 

 

 

 

Links
by Zdeněk „Fábera“ Němec last modified 2011-08-12 22:43

Epilog

Posted by Josef Novotnýat 2011-08-12 20:29
Večer, když jsem dorazil domů, mi volal z hospody rozčílený Zdeněk Lukeš a pérovl mě, kde jsme, že těžiště akce mělo být v sobotu večer. Chudák opustil rodinu a jel přes 100 km s plnou polní na kole a my se na něj vykašlali. Naštěstí se tam za chvíli objevili ještě Pavel Korčák a Mirek Vejvoda. Takže mejdlo jelo dál.

Epilog

Posted by Zdeněkat 2011-08-17 10:45
Ahoj Pepíku. Rozčílený? Ne, to jsem vážně nebyl. Pérování? Nevím, ale byl bych rád, kdyby sis to tak nebral. Pravda, těšil jsem se na historické setkání a byl jsem, jakožto první předseda, kapku zkalmaný. Každopádně jízda na kole mě ale opravdu těšila. Přemísťoval jsem se z jiné akce a ten den jsem najel s "plnou náloží" 138 km. Měl jsem s sebou i stanový přístřešek, neboť jsem se obával, že bivak bude plný. Škoda, že jsem se nedostavil už v pátek. Tak někdy jindy a třeba někde jinde se sejdeme...

Vláďa Pokorný už má zase roupy

Posted by Josef Novotnýat 2011-08-15 15:16
Dnes mi zavolal Pokorňák, že do Blíževedel nemohl a kdy zase někam pojedeme, že by si docela zalezl. Klidně i do Tater. Anebo do Königsheimu, že tam ještě nebyl. Už je to zase ten správnej starej roztěkanej Vláďa.


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System