You are here: Home Členové Jirka Krejza Lezecký výlet Höllental 7. 5. – 9. 5. 2009
Document Actions

Lezecký výlet Höllental 7. 5. – 9. 5. 2009

Höllental je vápencové údolí asi 70 km pod Vídní blízko města Gloggnitz. Oblastí podél silnice teče řeka Schwarza. Vyjeli jsme Oldovým zachovalým Favoritem a Ivanovým Renaultem Trafic. Jeli jsme směr Znojmo, Vídeň a Höllental. S Oldou jsme na místo přijeli po půlnoci bez jediného bloudění asi 15 min po Ivanovi.

 

Lezecký výlet Höllental 7. 5. – 9. 5. 2009

Na Den osvobození jsme netrpělivě čekali, neboť to znamenalo prodloužený víkend. Hned po práci v 18:00 hod jsme vyjeli z Roudnice směr Höllental v Rakousku. Lezeckého výletu se zúčastnil iniciátor Pavel Zelinář Tůma, jeho spolulezec Ivan Žalud, Olda Trenér Krejza, Jirka Lanspéro Landsperský, Jirka Krejza a Barborka Chmelíková.

Höllental je vápencové údolí asi 70 km pod Vídní blízko města Gloggnitz. Oblastí podél silnice teče řeka Schwarza. Vyjeli jsme Oldovým zachovalým Favoritem a Ivanovým Renaultem Trafic. Jeli jsme směr Znojmo, Vídeň a Höllental. S Oldou jsme na místo přijeli po půlnoci bez jediného bloudění asi 15 min po Ivanovi. K našemu údivu bylo parkoviště s Lagerplatzem plné Čechů. Než jsme dostavěli stan, bylo parkoviště a zbytek volného místa na stany plný dalších opozdilců z Čech. Všichni to byli především lezci a kajakáři. Mezi bivakujícími bylo pár Slováků a Poláků.

Na Den osvobození ráno už od šesti hodin Lanspéro budil ostatní, že je čas vstávat a že je úžasně vyspalej. Zelinář akci připravil svědomitě a každé lezecké dvojici okopíroval ze svého průvodce několik cest, které by stálo za to vylézt.

Zelinář s Ivanem se rozhodli pro cestu Direkte Neue Richterkante označenou v průvodci pod číslem 28, která byla dlouhá 320m obtížnostmi 5 a 6 UIAA. Byla to cesta se třema hvězdama zajištěná borháhy vzdálenými nejvíce 12m, ale na těžších místech daleko blíže. Já s Barborkou jsme dali tu samou cestu, takže jsme lezli Zelináři s Ivanem v patách.

Trenér s Lanspérem lezli souběžně vedle nás cestu č. 29 Bruderherz za 6 a 7 UIAA, dlouhou také 320m dvouhvězdovou.

Nástup ke stěně byl poměrně dlouhý do strmého kopce. Nejprve jsme vydupali strmým lesem a pak suťoviskem k nástupu. Mnozí z nás byli výšlapem vyčerpáni. Když jsme došli ke skále, kam nás navedl nějaký vysokoškolský profesor z UK Prahy se svým druhem, a mi perfektně podle průvodce a rad profesora poznali naše cesty, řekl nám další náš krajan, že jsme úplně blbě a že naše cesty jsou o hodně výš. Lanspéra to přesvědčilo, že musí slízt ze skály a sbalit lana. Naštěstí Trenér nebyl tak rychlej jako Lanspéro a nestihli zaštandovat.

Nakonec jsme našli naše cesty. Sluníčko svítilo a nebe bylo modré jako v pohádce. Vytvořili jsme tři nezávislá lezecká družstva. Každé družstvo s sebou mělo batůžek s pitím, svetrem, nějakým lezeckým materiálem, pohorkami a svačinou. Zelinář s Ivanem nám zmizeli z dohledu, jak to valili rychle nahoru. Občas jsme je nad náma zaslechli. Kousek vpravo od nás lezl Trenér s Lanspérem, kteří byli také rychlí. Za mnou s Barborkou hned nastupovali nějaký dva postarší Rakušáci a za Trenérem také nějaký rakouský pár. Hvězdové cesty jsou vždy plné lezců ať je to kdekoliv.

Nejvíce nás překvapilo padající kamení, které kolem nás svištělo se zvukem čmeláka dolů. To, že je třeba být maximálně opatrný, nás utvrdila cizí lezecká dvojice, lezoucí v nějaké těžší cestě dále od nás, když téměř u konce cesty strhla balvan velikosti ledničky. Balvan se s obrovským rachotem řítil dolů a tříštil se na spoustu dalších šutrů. Štěstí bylo, že pod nima nikdo další do stěny nenastoupil.

Starší rakouští pardálové nám stále šlapali na paty, až jsme je raději pustili. Dokonce předběhli i Zelináře s Ivanem a míjeli i trenéra s Lanspérem. Bylo jim teprve 65 a 61 let, lezli na jednoduchém laně jen v tričku bez batůžku. Měli jen na sedáku každý lahvičku s vodou a malé trekové botky na sestup. Lezli opravdu velmi dobře a rychle. Všem nám spadla brada, jak nás strčili do kapsy.

Při dolézání posledních dvou délek se najednou zatáhlo a přišla bouřka s lijákem. V domnění, že budeme muset dolézat za deště kolmou šestku vedlejší rakouské dvojice, jsem navrhoval, ať nám tam Rakušáci nechaj lano. Nakonec se dolézalo přece jen šestkou, ale jinou, traverzem a pak trojkou. Trenér s Lanspérem za deště s rakouskejma pardálama v tu dobu již setupovali. Za špatného počasí dokončil cestu Zelinář, který nám nechal natažené lano. Na vrcholu již vylezlo sluníčko. Z toho plyne poučení, je dobré znát svoji cestu, aby lezec věděl, co ho čeká v dalších délkách.

Sestup po suťovisku v sandálech nebyl nic moc. Všichni jsme se shodli, že to chce lehké nízké pohorky.

V sobotu si Ivan chtěl dát voraz, tak Zelinář lezl se mnou a s Bárou. Všichni jsme nastoupili do cesty č. 45 Weichtalwichtel za 6, dlouhou 170m, tříhvězdovou. Lanspéro s Trenérem lezli před náma. U štandu jsem je dohonil, ale to už nalezli do sousední cesty za 7. Nakonec po dolezení délky přetraverzovali zpět do původní cesty a pokračovali před náma.

Na neděli byla předpověď déšť, tak jsme se shodli, že pojedeme domů. Já s Barborkou jsme zjistili, že je třeba si koupit poloviční lana a nějaký další matroš. Výlet do Höllentalu se vydařil a určitě se sem ještě letos vrátíme.

Horám zdar

 

Jirka

 

 

 

Links
by Jirka Krejza last modified 2009-06-03 21:47

Hezky pěkně

Posted by Orbisat 2009-05-22 14:34
To je dobrý, tohleto. Je fajn vědět, že v HORCE se leze! Pěknej vejlet, slušný cesty. A věta "mnozí z nás byli výšlapem vyčerpáni", to je těžkej kalibr, tou by se dalo i zabíjet ;-)


Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System