You are here: Home Členové Jirka Krejza Na lyžích přes poloostrov Jamal v březnu 2006
Document Actions

Na lyžích přes poloostrov Jamal v březnu 2006

500 km na lyžích přes poloostrov Jamal 2006

S Rusama na Sibiři je jisté, že se vrátíte

Už přes dva roky jsem nebyl na žádné výpravě za hranicema republiky a potřeboval jsem zase cejtit vítr ve vlasech. Dobrý přítel ze Sibiře mně vyprávěl, jak se kdysi na vysoké škole věnoval „sportovnímu turismu“ a na lyžích s kamarádama prošmejdili Polární Ural, poloostrov Tajmyr a jiné.

Na takovou výpravu do bezlidných končin, mě to táhlo na sever do Ruska, což není tak daleko a domluvím se tam. Jiný kamarád z Moskvy mi dal kontakt na skupinu sportovců z Moskevského Turistického Klubu, kteří mě vzali s sebou. Telefonem a po Internetu jsme se domluvili, že každý usuší na cestu 5 kg masa a zbytek potravin se koupí společně. Paní řeznice ze straškovské prodejny mi ochotně pomohly vybrat kvalitní hovězí, z více jak 5 kg hovězího zbylo po vysušení 1,25 kg a Rusové ho jednoznačně ocenili nejlepším masem. Rusové moc dobrý maso neměli.

Z Moskvy Jaroslavského nádraží nás odjelo dne 17. března 2006 celkem sedm lidí, šest Rusů a já. Společně jsme jeli vlakem dva dny na sever až do cílové stanice Labytnangi, která se nachází za polárním kruhem. Odtud náklaďákem ještě 250 km na sever do osady s názvem Pajuta. Z Pajuty jsme vyrazili 20. března 2006 na lyžích, všichni netrpělivý a nadupaný, jak stájový koně, na cestu dlouhou přes 500 Km. Já jsem byl ve skrytu duše rád, že přesně uprostřed našeho maršrutu je alespoň jediná vesnička Mys Kamennyj, pro případ krizové situace.

Měli jsme s sebou rýži, pohanku, cukr, máslo, sušené ovoce, slaninu, instantní polévky, instantní kaše a mléko atd. Vše jsme vařili v podomácku vyrobeném papiňáku na benzínových dvouvařičích značky MSR, pro které jsme nesli 28 litrů benzinu. Ve vlaku jsme rozvážili společné věci mezi členy výpravy, takže každý měl asi 35 kg materiálu, který si nesl v ruksaku a částečně táhl na malých sáňkách za sebou.

Ruští sportsmeni byli výbornej kolektiv a vše šlo jak na drátku bez nejmenších závad. Cejtil jsem se s nima úplně stejně dobře, jako když jdu do skal s bourákama z horolezeckýho klubu Roudnice. Bydleli jsme v jednom stanu 3,5 x 3,5 m, který si ušili a já spal se třema borcema v jednom větším spacáku a ve druhém spacáku spali tři lidé, spacáky si taky sami šili. Střídali jsme se ve službě, kdy jeden z nás vařil třikrát denně jídlo pro všechny.

Poloostrov Jamal se nachází v Asii severně od pohoří Ural. Poloostrov Jamal ze severu omývá Karské moře Severního ledovýho oceánu a z východu Obský záliv. Administrativně pol. Jamal se nachází v Jamalo - Něneckém autonomním okruhu, který má svou vlajku a svého gubernátora, je součástí Tjumeňské oblasti a samozřejmě Ruské federace. Něnecká národnost, je jedna z 27 menšinových národností Sibiře, prapůvodních obyvatel a nemá to nic společného s německou - germánskou rasou. Hustota zalidnění není ani čtvrt člověka na km2. Již od polárníhu kruhu směrem na sever se vůbec nevyskytuje les, ale pouze tundra. Roste zde zakrslá břízka, borůvky, nízké keříky, lišejník, maroška (podobná malé jahodě) a v jezerech a řekách je hodně ryb.

Reliéf krajiny je rovinatý s velkým severním větrem, kdy v době naší výpravy byl mráz od -20 do -35 °C. Všem nám různě namrzal obličej, ale vážné omrzliny neměl nikdo. Kolem stanu jsme stavěli stěnku z cihliček sněhu proti větru. Někdy jsme šli okolo staré opuštěné vrtné věže, která sondovala koncentraci zemního plynu, ze které jsme servali poslední zbytky prken a v noci a ráno zatopili ve stanu v kamínkách.

Jednou za několik dní v pustině jsme potkali pastevce sobů národnosti Něnecké, kteří jsou prapůvodními obyvateli a jako menšinové národnosti severu jsou z části dotovány státem.

Když jsme na lyžích přešli napříč poloostrov Jamal, pokračovali jsme přes Obský záliv, kde led byl silný asi 1,5 m, přešli poloostrov Tazovskyj a Tazovský záliv. Po 20 dnech jsme skončili dne 10. dubna 2006 lyžní výpravu v hlavním městečku Tazovskyj a odtud čtyři dny se vraceli vlakem do Moskvy.

Nejvíce mě na cestě překvapila třicetisedmiletá Světa, která byla také členem výpravy, a dokázala tempo držet s klukama. Nejstaršímu klukovi Víťovi bylo 55 let, Žeňjovi 51, Voloďovi 51, Sašovi 31 a Glebovi 24. Dále mne překvapil jejich poměrně přísný profesionální režim ve skupině, který každý dodržoval a nikdo si nevymáhal nějaké ústupky, čímž skupina pracovala jako jeden organismus, naprosto bez zádrhelů. Tato výprava podle pravidel „sportovního turismu“ Ruské federace byla nejtěžší šesté kategorie náročnosti.

Někteří byli profese strojní inženýr, doktor, plukovník milice, truhlář, švadlena, student a já kadeřník což je výborné, že zatím se lidé v Rusku ještě nekastují na inteligenti a ty co pracujou rukama.

Hodně se na takové výpravě člověk odreaguje. To, že dostanu fyzicky tolik do těla jsem nepočítal, za což si můžu sám, že chodím po soudech a nezabejvám se sám sebou. Po dvou týdnech doma mi slezly dva nehty na noze.

Sport je láska, která lidi sbližuje, při němž si musí lidé věřit a je každému jedno, jaké jste národnosti, sociálního zařazení apod. Mezi lidma, co si pevně stojí za svým slovem, prostě syčák nemá místo.


Přeji nejen horolezcům, ale i všem, kteří mají jakýkoliv koníček pro který žijí, hodně zdraví a úspěchů.


Horám zdar.

Jirka Krejza


Podrobnější výstavka fotografií se připravuje v Kadeřnictví U Krejzů.

Links
by Jirka Krejza last modified 2007-09-15 08:37

Powered by Plone CMS, the Open Source Content Management System